Všechno je jinak než dřív. Quo vadiz, lidstvo

Všechno je jinak než dřív. Quo vadiz, lidstvo

Všechno je jinak než dřív. Quo vadiz, lidstvo

 

Roky jezdím pravidelně v neděli Rakoveckým údolím do Jedovnic a zpět a sleduji, jak se tam všechno postupně mění s posunem ročního období. Už to tak dělám dobrých 40 let a pořád je v údolí vidět něco zajímavého. Jen to postupně jde čím dál víc do kopru.

Také tuto neděli jsem vyrazil a hned na kraji údolí v rozlehlých lučinách mě zarazil podivný klid. Ne to klasické krásné ticho, kterým je Rakovecké údolí pověstné, ale spíš takové unavené mrtvé ticho zmírající přírody. 

Vypálená země, padající listí ze stromů, vyschlý Rakovec a nikde ani ptáčka. 

Hmyz už nelétá dlouho, ptáci asi taky vymírají. Dokonce ani mí kamarádi ťuhýci, co se mnou vždy putují od stromu po strom až k lesu, se neobjevili. Ani káňata nekřižovala pod mírně zakaboněnou oblohou a do dálky se nenesl jejich křik. Ba ani sojky nehlásili vetřelce. Prostě mrtvo.

Bažina u přejezdu přes Rakovec vyschla, cesta v lese plná prachu a jen sem tam to ticho narušil šustot padajícího listí ze stromů. Až tak tam bylo všechno slyšet.

Pravidelně celé ty roky pozoruji, jak se v údolí na začátku prázdnin staví tábory. Jeden z nich, ten pod Junáckou studánkou, ze které si přivádějí táborníci vodu, je tam již ty desítky let, kdy tudy jezdím, a stál i předtím, vždy od prvního dne prázdnin až do poslední soboty v srpnu. Co se tam vystřídalo už generací dětí.

Ostatní tábory mívají kratší intervaly. Jaký to byl šok, když jsem přijel k tábořišti a louka byla prázdná. V polovině srpna. Jen jizvy v trávě po stanech a vyšlapané chodníčky od dětí tam zůstaly. Zmizel ten bezstarostný křik mládeže, která se tam dokázala zajímavě bavit. A bez mobilů. Není tam signál. Všude se rozprostřelo ticho. Takové to klasické nostalgické podzimní ticho, kdy se již do fialova zbarveným Rakoveckým údolím jen občas mihnou osamocení cyklisté jako já a jinak nikde nikdo. Teď to ovšem bylo bez ocúnů, ty kvetou až později, pokud vůbec letos pokvetou.

Hrozný pocit tohle vidět v polovině srpna. Asi došly děti nebo peníze. Vysušené údolí, mrtvolné ticho a nikde ani živáčka. Jakoby se příroda připravovala na nějakou katastrofu. Už toho tam bylo snad dost. Polovina smrků, možná i dvě třetiny je pryč, les je zdevastovaný, bez vody tam skoro nic neroste, dokonce ani otava možná nebude žádná a nám to varování stále nestačí.

Myslím, že je tak všude a je nutné se zamyslet sami nad sebou, co každý z nás může udělat, aby bylo zase líp. Jen aby už nebylo pozdě.

Zatím je to teda těžká beznaděj, potvrzená smradlavou vodou v Olšovci v Jedovnicích, kde je i tak hladina víc jak půl metru pod normálem. Neměl jsem z projížďky vůbec žádnou radost a ještě to vše umocnil pes, bílý retrívr, který se tam sám potuloval v údolí.

Naštěstí si ho jeho pán našel.

Něco je špatně a vypadá to, že bude čím dál hůř.

Myslím, že tu planeta začíná dělat pořádek a my, lidé, co jsme ji tak zdevastovali, budeme asi jedni z prvních, kteří na to doplatí.

Už tu takové katastrofy byly, kdy skoro všechno vymřelo a bojím se, že jsme právě teď na prahu další podobné éry planety Země.

Bůh s námi.