Trénink - Klidová tepová frekvence

Trénink - Klidová tepová frekvence

Klidová tepová frekvence? Stále užitečný pomocník v tréninku!

 

Sice už nepatří mezi ty nejsledovanější veličiny, které sporttestery umí změřit, ale stále má význam ji sledovat a rozumět jí. Řeč je o klidové tepové frekvenci. O čem vypovídá a co všechno ji může ovlivnit? Kupříkladu jen stav psychiky – rozrušení nebo naopak zklidnění – zahýbe s tepovkou až o desítky tepů za minutu!

Tím prvním faktorem je samotná velikost srdce, resp. velikost komor. Srdce a oběh není jednoduché pístové čerpadlo a tuhá roura. Je to variabilní systém s mnoha osami volnosti. „Mrtvý“ objem srdce a oběhu je daleko větší než ten, ve kterém systém normálně pracuje. Dobře se to dá ilustrovat na kapacitě oběhu. Ta je za normálního stavu kontrolována svalovinou ve stěně cév. Pokud by svalovina úplně povolila, objem se mnohonásobně zvětší a dojde k poklesu tlaku na úroveň okolního prostředí, k zástavě oběhu a tím k okamžité smrti bez jakéhokoliv viditelného poškození těla. Ale i daleko menší snížení napětí stěny cév vede k poklesu tlaku a ztrátě vědomí, všem dobře známé pod pojmem mdloba. Proto je práce oběhu regulována autonomním kontrolním systémem, sestávajícím z vegetativního nervového a hormonálního systému, dohromady regulujícím jak tlakovou a objemovou práci srdce, tak odpor a objem cév.

Jednou z řídících veličin, podle které je řídící systém nastavován, je dodávka kyslíku do tkání, především do mozku. A přenos kyslíku je hematokrit (procentuální vyjádření objemu erytrocytů v jednotce krve), tedy přenosová kapacita krve pro kyslík. Čím je nižší, tím méně kyslíku přenese jedna objemová jednotka krve a tím více krve musí jedním místem oběhu protéct, aby se do toho místa dostalo stejné množství kyslíku.

Na „bušení srdce“ má velký vliv i aktuální stav psychiky – rozrušení nebo naopak zklidnění – hýbe s tepovkou až o desítky tepů za minutu! Vliv vědomí a nálady tu zastupuje důležitý element předvídání nejbližší budoucnosti. Přestavení celého oběhového systému z klidového stavu do režimu maximálního výkonu nějakou dobu trvá a mechanismus předvídání zkracuje reakční dobu na minimum. Na druhou stranu ovšem může přenastavit oběh naprosto zbytečně – pokud se v naší hlavě odehrávají věci, které se v reálném světě nestanou, nebo alespoň nestanou v nejbližším čase.

Celé dohromady to funguje tak, že do řídící oblasti mozku pro oběh přicházejí informace o parametrech oběhu, hladině kyslíku v krvi a psychickém stavu. Ty jsou zpracovány a podle nich je nastavena aktuální (v tuto chvíli klidová) tepová frekvence a k ní odpovídající stav oběhu. Jediné, co nepodléhá řízení zpětnou vazbou, je signál z vyšší nervové činnosti – stav psychiky. Ten dokáže tepovku posunout do režimu výrazně neodpovídajícímu vnějším vlivům a fyzickému stavu oběhu.

Základním adaptačním mechanismem pro vytrvalostní sporty je snaha organismu maximalizovat špičkovou přenosovou kapacitu oběhu pro kyslík. Jestliže se maximální přenosová kapacita zvýší, bude tělo v klidu potřebovat podstatně nižší procento ze špičkové kapacity než v případě netrénovaného.

Adaptace probíhá nejen na „hmotné úrovni“ (zvětšení srdce, zvýšení objemu cirkulující tekutiny, množství kyslíku v jednotce objemu, zvětšení průřezu cévního systému), ale i na úrovni „software“ řídícího systému – mění se vzorce jeho reakcí. Pro srdce a oběh to znamená, že zatímco u vytrvalostně netrénovaného pracuje řízení hlavně s frekvencí, u vytrvalců se mění i objem krve vypuzené v jednom stahu.

Tyto adaptace nejsou trvalé, jakmile pomine příčina, začnou se vracet do výchozího stavu. Přitom jako první přicházejí na řadu softwarová nastavení řídících jednotek. Hmotnější adaptace (například velikost srdce) se mění daleko pomaleji.

Všechny změny se pak skrze řídící systém promítají do oběhového systému a dynamiky tepové frekvence. Díky tomu můžeme skrze zdánlivě nesouvisející parametr, jakým je puls v klidu, usuzovat na změny v trénovanosti závodníka.

Na rozdíl od běžně tradované představy není klidová TF úplně ideální metodou, jak odhalit hrozící virózu. Příčiny vyšší klidové TF jsou komplexní a zahrnují minimálně tři z výše uvedených ovlivňujících faktorů. Potíž je v tom, že všechny (možná kromě psychiky) nastávají až ve chvíli, kdy viróza naplno propukne a je neodvratitelná. Rozhodně ale může klidovka posloužit k relativně objektivnímu potvrzení faktu, že to nemoc myslí vážně.

Při viróze, zejména té při doprovázené horečkou, roste metabolický obrat a tím i základní „volnoběžná“ spotřeba kyslíku. Při stejné přenosové kapacitě musí tedy protéct stejným úsekem oběhu větší množství krve. Také odvod vyšší produkce tepla si žádá zvýšení krevního toku zejména kůží, aby se teplo odvedlo do okolí.

Dyskomfort při viróze sám o sobě působí citelné snížení tolerance vůči všelijakým životním ústrkům, a když je navíc tím ústrkem nemožnost trénovat nebo závodit… V praxi to tedy vypadá tak, že – vědomi si bující nemoci z ostatních příznaků – rozrušeně očekáváme vysokou klidovku a tedy jí máme.

Nemůže-li sloužit klidová TF jako varování před hrozící chorobou, poslouží o to lépe jako bezpečný ukazatel jejího konce. Přenastavení do netrénovaného režimu přetrvává ještě zhruba týden po vymizení viditelnějších příznaků virózy a projevuje se nejen v klidu, ale hlavně při zátěži.

Hlavními příznaky jsou vyšší a neklesající tepová frekvence i při nízkém zatížení, zadýchávání se, ale i jiná práce s teplem – abnormální pocení a rudnutí obličeje. Po tuto dobu odmítá organismus reagovat na zátěž příslušnou adaptací (tedy tím, co od tréninku chceme) a při příliš násilném pokusu o převýchovu si dokonce tenhle režim zafixuje jako normální a je velmi těžké ho donutit ke změně. Rozumný sportovec proto počká, až se jeho klidová TF vrátí alespoň na dva až tři dny k hodnotám blízkým těm předchorobným.

 

Autor: Ondřej Vojtěchovský, www.ondrej-vojtechovsky.cz