Tomáš Steiner druhý a Lukáš Soural třetí v Tovačově. Anežka Langhammerová pak vyhrála v Monínci dlouhý trail
Velikonoční běh v Tovačově, to byl byly špatné Velikonoce, když by nás tam nebylo vidět na startu. Bohužel ty doby, kdy barvy našich dresů převládaly ve startovním poli jsou zřejmě nenávratně pryč.
Tovačov
Na klasické tří okruhové trati v délce celkem 7,5 km nás čekalo překvapení v podobě bláta na polní cestě na spojnici mezi asfaltovým úsekem trasy závodu. A musím přiznat, že to tam fakt místy dost klouzalo. Ovšem asi to vadilo všem stejně, nemá cenu se na to vymlouvat.
Tomáš Steiner si s tratí i terénem poradil skvěle. V podstatě si hlídal první místo, ale bohužel podcenil soupeře, který na dráze běhá půlku a ten ho v posledních padesáti metrech přespurtoval, tak skončil druhý.
Lukáš Soural běžel též výborně. Ostatně všichni šli na to bláto překvapivě velmi ostré tempo. Jeho výkon mu vynesl celkové třetí místo a kategorii čtyřicátníků pak vyhrál.
Výborně si vedla také Simona Grulichová. Mezi žernami nad 50 obsadila po velmi dobrém výkonu druhé místo, když kategorii a také celkové prvenství ovládla, kdo jiný než Petra Kamínková.
V zámeckém parku startovali i děti.
Výborně si vedl Matěj Halas, který s přehledem zvítězil.
Anežka Halasová pak po bojovném výkonu doběhla druhá.
No, a tak tedy já. Šedesátníci už mě nezajímají. Stejně na ně nemám. Ale mám novou soupeřku. Byl jsem vyzván v pátek Luckou Kolmašovou k odvetě za Dolanský krpál. Prahne ženská jedna po mém skalpu. Tak jsem tu výzvu přijal.
Celou sobotu jsem ladil formu a čekal, jestli přijde. Nepřišla. Nohy jsem měl nahoře a cpal se uhlohydráty. No, uhlohydráty, to bych přeháněl. Byl to čokoláda a cukroví. Ovšem o to více jsem se připravoval na různé varianty taktického boje. Nakreslil jsem si přesně trasu okruhu. Ještě, že ji tak dobře za ta léta znám, a do detailu jsem si rozpitval, kde jí co a jak provedu. Dvě hodiny jsem se s tím babral. Přece jí to jen tak nedaruji. A kdyby mělo dojít opět na souboj na cílové šachovnic prsa na prsa, tak jsem se na to taky zkusil připravit. Uzmul jsem manželce podprsenku, pořádně ji vycpal, abych měl nějaké ty slušné předpoklady a šel to naštěstí vyzkoušet. Po pár metrech jsem ten to nápad bleskem zavrhl. Musím uznat, že ty ženské to nemají lehké. S tím se fakt nedá běžet. A to mi tam nic ani neplandalo.
Provrtávat boty, aby byly lehčí, to jsem nechtěl. Přece jenom stály balík a mohl bych je po závodě vyhodit. Obléct se taky musím. Jednak zimu opravdu nesnáším a běžet tam téměř nahý, to by asi nikdo nedal. Zejména ne pak městská policie. Až tak pobuřovat veřejnost nemusím. Ale něco jsem přece jenom vymyslel. Celou noc jsem pak běhal a závodil. Je sice pravda, že za to může spíš moje prostata, ale svést se to na taktickou přípravu na závod dá také.
Ovšem hned ráno jsem pochopil, že to všechno bude jinak. Mé tělo se odmítlo překlopit z anabolické fáze do katabolické. Abych to řekl česky. Pořád by jenom žralo, bestie jedna, ale něco vydat, abych mohl podat slušný výkon, to tedy ani náhodou. Ale pln odhodlání jsem se stejně postavil na start. Hned za Lucku, ať ji mám pořád v merku. Přesně podle předpokladů Lucka kopla do vrtule a snažila se mi vzít roha. Tak jsem se za ní hákl a doufal, že to, co jsem vymyslel v sobotu mi vyjde. Věřil jsem, že bude po jejím fantastickém výkonu v pátek v Náměšti, který je už teď u mě za hranicemi současných možností, řádně utahaná a dlouho nevydrží s ostrým tempem. Odhadl jsem to správně. A nasadil na ni hned první variantu. V kopečku před doběhem do cíle již v první okruhu jsem nastoupil a držel chvíli ostré tempo. Tedy ostré, jak se to vezme. Na mě určitě. Taky jsem se pěkně kousl, ale vyšlo to. Hned jsem si zase zvolnil, dál bych to ani nevydržel a skončil hned v hradním příkopu v kritickém stavu a po očku sledoval za sebou, co se tam děje. No, sledoval, sotva jsem už viděl, ale musel jsem kontrolovat situaci. Byl to boj, který se nevzdává, i kdyby trakaře padaly. Bahno se mnou v každém kole pěkně zamávalo, ale s Luckou víc, protože jsem se jí pořád vzdaloval. To do mě vlilo tolik adrenalinu, že jsem předběhl jako už mnoho let ne i Laďu Špacíra. Ovšem bylo to na smrt. Vypoulené oči jako v poslední stádiu života, nohy jako železobeton z první republiky, ten ještě stál tehdy za to, plíce visely na plotech kolem trati, ale dal jsem to. To bylo radosti, ne na Starém Bělidle, ale v Tovačově..
Ten dvoustovkový hřebík, na který jsem hodlal pověsit demonstrativně boty, když prohraju, jsem tedy nemusel použít. Uvidíme, jak to bude dál. Přece se jen tak nedám. To je motivace.
Příště jí nedaruji zase ani metr. Ale až na závodech u nás. Znám tam každou prohlubeň v cestě, to by v tom byl čert, abych na ni něco nevymyslel. Lucko těš se!
Ještě zpravodajsky. Doběhl jsem mezi šedesátníky třetí, někteří elitní běžci nedorazili. Ani jsem už neuměl vystoupit na bednu.
Foto: zdeneksmutny.rajce.idnes.cz/Velikonocni_beh_-_Tovacov_9._4._2023/
Foto Zuzana Frydrychová: fryzu.rajce.idnes.cz/Velikonocni_beh_Tovacov_2023/
Monínec
V sobotu ještě startoval Jiří Kouřil a překážkovém závodě v délce 8 km s převýšením 500 metrů a s 25 překážkami a ve své kategorii skončil třetí.
.jpg)
Bylo to něco neskutečně náročného v bahně, dešti a zimě. Ale zvládl to v ýborně. Přežil.
A v neděli si Anežka Langhammerová tam dala v rámci vyklusání 21 km dlouhý trail a bezpečně mezi všemi ženami zvítězila se sedmiminutovým náskokem.
To byl tedy ostrý víkend v Monínci.
Bylo to tentokrát celkem roztahané do tří dnů, ale stálo to za to. Výsledky jako hrom, jen tak dál. A věřím, že se připojí i další borci z AK Drnovice. Už také přivítáme nové členy, kteří se k nám připojí a závodí od stošest, ať je o kom psát.
Zdeněk Smutný