Petr – canicross je pořádná divočina
V době, kdy jsme přivítali do rodiny nového člena, labradora Messiho, se nám všechno obrátilo naruby. Bylo potřeba nějak to zdivočelé zvíře zabavit. Kdo neměl doma štěně labradora, asi to nepochopí, ale tento pes je ďábel v chlupaté kůži. Celý den se nezastavil a jen vymýšlel takové kousky, že nám z něho padaly vlasy hrůzou.
Tak jsem zakročil a začal ho brát sebou na trénink. Nejdřív málo, ale to bylo jedno, na něho to nestačilo. Tak jsem přidával čím dál víc a Messi s tím neměl žádný problém.
Ještě si pak doma, když jsme se vrátili z tréninku, dával sprinty po zahradě jako rovinky.
A právě tenkrát jsem narazil na webu, pro který jsem tehdy psal, články o canicrossu, tedy běhu se psem, které mě hned upoutaly.
„To by bylo něco pro toho mého psa,“ říkal jsem si a taky jsem pak pro zajímavost kontaktoval autora těch textů, zda by mi poradil, jak trénovat psa.
Obratem mi odpověděl: „U vás na Moravě dělá canicross Petr Fochler. Obrať se na něho, určitě ti poradí, ví o tréninku psa z nás určitě nejvíc.“ No, představy o velikosti Moravy jsme asi měli různé. Přece jen je Zábřeh poněkud z ruky z mého bydliště a tak jsem nad tím mávl rukou. Stejně ani nebylo dost času na nějaké změny a specializaci v tréninku psa, tak se mnou jen běhal dál a nechal jsem to plavat.
Jaké ale bylo moje překvapení, když mi za nějaký čas přišel zajímavý email:
„Jmenuji se Petr Fochler a dělám canicross. Jenže potřeboval bych se sám běžecky zlepšit, abych i dál stačil elitě tohoto sportu, tak jsem se chtěl zeptat, zda bych s vámi nemohl trénovat.“
To jsou životní náhody, co? A tak já to mám pořád.
Samozřejmě jsme se domluvili. Navíc studoval v Brně na lesnické fakultě, tak byl dokonce i víc po ruce. Rozjeli jsme přípravu a on se pomalu dostával do běžecké zátěže.
Pořád jsem si neuměl představit, co vlastně zvládne.
Se svým psem lítal na strašných průměrech na kilometr. Vždy to dělalo něco nad 2:20 a to se navíc běhají závody jen v terénu. Pro psy ani nic jiného není možné. Musí si šetřit nohy. Na silnici je to pro ně peklo.
Ale bylo vidět, že Petr má pro běh předpoklady a rozhodně mu nechyběl talent. Tak jak se postupně dostával do tréninku, tak také začal jezdit i na běžecké závody.
A zvládal běhat vždy v popředí startovního pole. Sice měl svůj specifický styl, ale šlo to.
Se psem na šňůře se totiž běží úplně jinak. Samozřejmě záleží také na druhu psa. Musí to být závodník, kterého když zapřáhnete, nevidí nic jiného, než trasu před sebou a vleče vás hlava nehlava. A běda jak zpomalíte, to vám pak dá kartáč. Ještě k tomu musíte být také sehraní, abyste si navzájem pomohli a nekomplikovali si běh na trati závodu.
Z toho důvodu také vypadá technicky běh při canicrossu úplně jinak. Běží se víc silově a pohyb není tak uvolněný. Ono to v tom fofru taky vůbec nejde. Vyrovnává se pořád došlap v terénu. Proto jsme na technice běhu pro atletické závody museli hodně zapracovat a pořád to ještě není ono. Přesto se Petrův běžecký projev markantně zlepšil a tím se také posunul dál ve své výkonnosti.
Zajel jsem si sám do Radíkova na canicross. Jednak abych pořádně viděl, o co se vůbec jedná a také si to s Mesíkem zkusil.
Petr letěl se svým evropským saňovým psem Pončou jako raketa. Vlekl ho tak, že snad po startu šel těch prvních sto metrů víc vzduchem než po zemi a hned mi bylo jasné, že tady je silový běh na místě. Jinak se ten fofr v terénu nedá ani vyrovnávat.
To můj pes klidně klusal vedle mě. A když jsem nemohl, tak mi nijak moc nepomohl. Podíval se, jak funím a ještě zpomalil, aby mě neuštval. Je vidět, že je to třeba psy učit od malička úplně jinak, než jsem to dělal s ním já sám.
Ale moc se mi to tam všechno líbilo. Tento sport má víc možností, jak se se psem vyřádit. Na kole, to jsou podle mě největší sebevrazi, na koloběžce nebo ve spřežení.
Podstatné bylo, že jsem si udělal představu, jak to vlastně všechno vypadá a jak asi plánovat i osobní Petrův trénink.
„Když mi vyjde čas, tak určitě přijedu,“ říkal ni pokaždé, když jsem po něm chtěl, ať si dá také normální běžecké závody s námi na silnici, ať vidím, jak na tom vlastně je.
A začal jezdit opravdu častěji a pořád se posouval blíž a blíž moravské vytrvalecké špičce. V canicrossu ovšem vyhrával jako na běžícím pásu. Tituly na mistrovství České republiky přibývaly stejně jako trofeje z dalších závodů.
Na mistrovství Evropy odjížděl tenkrát dobře připravený, bohužel mu onemocněl pes, tak odzávodil s vypůjčeným hafanem a šesté místo ho moc nenadchlo.
O to víc jsme se začali připravovat na příští rok. Je tam ovšem vždy problém v tom, že ME je pokaždé až koncem přechodného tréninkového období na podzim a my u něj museli posouvat přípravu. Ale vyšlo to. Ostatně už v průběhu roku bylo vidět, že to Petrovi jde.
„Zatím běháme pořád lepší a zlepší časy v průměru na kilometr,“ hlásil mi z každého závodu. „Tak doufám, že mi to vydrží až do mistrovství Evropy.“
Vydrželo. Zahájili tam skvěle. Titulem ve štafetě.
To Petra správně nabudilo a hlavně mu pomohlo s tím, že má vlastně medaili a tedy splněno.
Proto se nijak nestresoval a v canicrossu to rozjel ve velkém stylu. Po prvním dnu druhý. „Paráda,“ říkal jsem si, když jsem dohledal výsledky na webech.
Ovšem druhý den se do toho Petr opřel a vítěz z prvního dne jen očima posouval stopky, když viděl, jak to Petrovi s Pončou běží. Nakonec chybělo jen pár vteřinek a titul mohl jet do České republiky. Nevyšlo to tedy sice, ale dovezl dvě medaile z ME, co víc si přát.
To se pokaždé nepodaří.
Další rok jsme v přípravě museli dost vypustit. Petr končil výšku, přišly i nějaké zdravotní problémy, k tomu všemu nastupoval do zaměstnání a tím pádem měl hodně málo času. To všechno se odrazilo na tréninku, proto jsme vzali celý rok spíš jako odpočinkový.
Uvidíme, jak nám to spolu půjde dál.
Snad se nám podaří ho opět dostat do špičkové formy a prodat ji pak na vrcholných závodech v canicrossu, které Petra čekají. Jenže tento sport se bouřlivě rozvíjí a konkurence v něm jde neuvěřitelným způsobem nahoru.
Budeme muset ve všem přidat.
Ovšem Petr na to má, tak snad nám to vyjde.
Autor: Zdeněk Smutný
16.12.2015