Puberta je těžká nemoc
V závěru mé docházky do základní školy, kdy měla i u mě puberta dost značné slovo,
stejně jako u mých spolubojovníků s učiteli, ať už o nějaký ten pátek starších či
mladších, jsme se scházeli po večerech na mostě přes potok na návsi, který byl tenkrát
nově opravený a vysedávali na zábradlí čerstvě přistavěného můstku pro pěší.
Vymýšlely se tam z mého současného pohledu největší možné hlouposti a plánovaly se
s mladickou nerozvážností neuvěřitelné akce, hraničící až s ohrožením života.
To vše jen proto, abychom se zalíbili místním dívkám. A samozřejmě také děvčatům z okolí, která se těchto vesměs letních dýchánků pravidelně zúčastňovala. A že se všichni předháněli v tom, kdo vymyslí největší šílenost, to nemusím snad vůbec zdůrazňovat. Tam se děly věci!
Raději je ani nebudu všechny připomínat, abych náhodou někoho neinspiroval. I když si myslím, že současná mládež už takových nadlidských, ale hloupých výkonů není
schopná a určitě se baví úplně jinak. Podle mě ovšem mnohem hůř, ale s tím
nic nenadělám. Svět se vyvíjí a lidstvo s ním. Jestli k lepšímu, nebo k horšímu, to ponechám na jiných.
Můj pohled je na to zcela jednoznačný, ale určitě ovlivněný naší dobou a životem v ní.
Nemohli jsme si dovolit řadu současných naprosto běžných věcí, a díky tomu jsme
pochopitelně žili úplně jinak.
Většinou nám všem v tom věku učarovaly rychlé stroje. Motorky, to byl náš sen.
na mistrovství světa silničních motocyklů v Brně jsme byli jako doma a pak
ty naše hrdiny napodobovali. Samozřejmě na kolech. Já potom na mopedu, když mi ho
otec půjčil a ještě později na pionýru, na kterém jezdila moje maminka do práce do kravína v sousední obci.
Do té doby, než se srazila v zatáčce s traktorem. Nic se jí nestalo, ale raději pak přesedlala zpátky na kolo.
Tak na tom fechtlu, jak se těmto strojům říkalo, jsem předváděl neskutečné voloviny
S odstupem času se divím, že jsem to všechno přežil.
Mým vrcholem bylo ležet na břichu na sedadle s nataženýma nohama pro správný aerodynamický tvar, jednou rukou řídit a mačkat spojku a druhou dole, v místech pro nohy řadit rychlostní stupně.
Pak rychle přechytit na řidítka, přidávat plyn do plných otáček a naklánět se v zatáčkách. A že jsme ty stroje měli vyštelované do maximálních obrátek, to nemusím
snad ani zdůrazňovat. Devadesátikilometrovou rychlost taky dokázaly zvládnout. Jen
tak na okraj bych podotkl, že nikdo z kluků kolem našeho patnáctého roku neměl řidičák, ale to nám potíže nedělalo.
Navíc jsme v sousední vsi přes kopec měli dva vzory, co na silničních motocyklech
startovali i na mistrovství světa v Brně. Sice v těch tehdy nejslabších kubaturách do 50
a do 125 ccm. Padesátky se myslím už teď ani nejezdí, ale když oni trénovali na silnici za vesnicí, tak jsme seděli v zatáčce a ani nedutali. Nakonec ta padesátka Kreidler, s níž jeden z nich závodil, dokázala na rovině vytáhnout i 200 km.
V jiné sousední vesnici, kde měli i fotbalové hřiště a hráli na něm také mistrovské zápasy, byla podobná parta kluků jako ta naše a mezi nimi vynikal Otík. Byl oporou fotbalového týmu a hrál už za muže tuším okresní soutěž. Jeho předností byla obrovská rychlost. Jak dokázal rozkmitat nohy, to bylo k neuvěření.
„Pojď nám pomoct sbírat body v atletických soutěžích,“ lákal jsem ho. „Určitě budeš ve
sprintu patřit k nejlepším.“ Zasmál se a mávl nad tím rukou. Byl přece jen o nějaký ten
rok starší než já a s námi mlaďochy se moc nevybavoval. Ale nakonec nám jednu sezónu
pomohl a šlo mu to parádně. Stovka těsně nad jedenáct vteřin je dost výmluvným ukazatelem.
On byl takový, řečeno po našem, rapl.
Nikde moc nepostál. Okamžitě vybuchl a zase rychle zchladl. Téměř dokonalý cholerik.
Proto ani u atletiky moc dlouho nevydržel, stejně jako u fotbalu. Pořád vymýšlel něco
Jiného. Pak se jednou objevil na našem mostě s nádhernou novou motorkou. Třistapadesát kubíků měla a ten zvuk, když přidal plyn, to se nám až dech tajil a Ota byl hned středem obdivu. Nejen kluků, ale hlavně dívek. Měl už sedmnáct let, čerstvý řidičský průkaz na tu mašinu a předváděl se až běda. Na silnici prováděl takové kaskadérské kousky, že nám tuhla krev v žilách a babky, jdoucí kolem na večerní mši do naší kapličky, se už křižovaly preventivně celou cestu ke svému svatostánku a jen kroutily hlavou, když bručely pod vousy: „To je blázen, to je blázen, ten brzy špatně skončí.“ Jednou některá z nich směrem k němu výstražně pohrozila z dálky prstem.
Otík se vztekle zasmál a okamžitě vybuchl: „Podívejte se, jak je proženu, babizny jedovatý.“
Nakopl motorku, prudce přidal plyn, postavil ji na zadní kolo a profičel kolem nich
tak, že málem nestačily uskakovat. To už potom okamžitě nadávaly všechny a jedna,
už nevím která, pak zakřičela: „On tě za to náš Pán potrestá!“ Byla to bohužel prorocká
slova.
O pár dní později někdo na mostě dostal hloupý nápad. Já to tenkrát naštěstí nebyl.
„Oto, že to nesjedeš k vám k hospodě a zpět pod pět minut.“ Jen se zasmál. Mám ten
úsměv i po té dlouhé době pořád před očima, když si na něj vzpomenu. „Tak měřte!“
Pneumatiky mazaly silnici, jak vyrazil, a v okamžiku ho nebylo v oblaku prachu a kouře
z výfuku vidět. Jen zvuk divoce tůrovaného motoru se k nám chvíli nesl z dálky.
Už se nevrátil.
V dolině za vesnicí se potkal s dvěma auty a mezi ně se nevešel. Prý si dokonce urazil
hlavu. Ale to se jen říká, to opravdu nevím. Nás tam policajti nepustili.
Zbyl tam v těch místech po něm jen křížek u silnice, kterých jsou bohužel podél našich
cest rozesety tisíce. Až v poslední době si uvědomuji, že jsem tak mohl skončit také. Někdo nade mnou musel držet aspoň trojitou stráž a jsem těm nahoře za to vděčný.
Bohužel na Otu a další jemu podobné už tím pádem asi nezbyli lidi.
Škoda ho i všech ostatních.
Čím dál víc mi dochází, jak je to zbytečné.
Přesto se nepoučíme.
Autor: Zdeněk Smutný
5.3.2014