Zázračná lidová léčitelka
To nedělní ráno jsem se nemohl zvednout z postele. Závod den před tím mi dal zabrat.
Mé obligátní úsloví: „Nejsou místa mého těla, která by mě nebolela,“ víc než dokonale
popisovalo stav, v němž se nacházela má tělesná schránka.
„To bude dnes utrpení,“ proběhlo mi myslí. „Kdoví jestli se vůbec rozběhneš,“ ozvalo se
kdesi hluboko ve mně pochybovačně, když jsem si opatrně prohmatal oteklou achilovku
a se skřípěním zubů rovnal do kříže proti noze bolavá záda. O ostatních, v porovnání
s těmito téměř nicotných, potížích jsem ani nepřemýšlel.
„No zkusíš to pomalu někde do lesů a snad se to rozchodí,“ poručil jsem si a zkusmo se
začal rozhýbávat. Okamžitě to bylo hned všechno ještě horší. Zanechal jsem marných
pokusů uvést své tělo do přijatelného stavu, oblékl se a vyrazil skákavým plížením, či
spíše přískoky, ovšem ve stoje, ještě ztichlou ranní vesnicí směrem k modravým lesům,
nad nimiž se po včerejším lijáku vznášel mlžný bílý opar.
„Trochu to povoluje,“ zaradoval jsem se po pár kilometrech klopýtání a úporného boje
s neskutečnou bolestí.
Jenže po vyběhnutí prvního dlouhého kopce, když jsem se ocitl na nejvyšším bodě v širokém okolí, už bylo vše jinak.
Přes achilovku jsem se nemohl vůbec odrazit a o zádech ani nemluvím. Tam jsem měl
snad vražený hřebík, který se mi při každém kroku zabodával čím dál hlouběji nejen do
zad, ale snad i do mozku. Na velké lesní křižovatce jsem zastavil. „Tak to nepůjde. Musíš se zkusit vrátit nejkratší cestou domů, nebo někde skončíš jako potrava pro místní dravou zvěř,“ rychle jsem usoudil po zběžné kontrole stavu pohybového aparátu.
Rozhlédl jsem se a vydal zarostlou lesní pěšinou směrem ke vsi, ukryté v hlubokém
údolí, o které jsem předpokládal, že leží někde tím směrem. „Ještě jsem touto cestičkou
nikdy neběžel, ale snad mě dovede k lidským obydlím,“ doufal jsem. „Odtud se už
nechám nějak dovézt domů. Konec konců přes les je to k nám pár kilometrů, tak to už
snad nějak půjde,“ utěšoval jsem se, když mi na to mezi skřípěním zubů zbyla chvilka,
kdy byla bolest menší.
Zurčící potůček mě vedl dolů a zanedlouho v dáli mezi stromy už prosvítaly červené
střechy domů. Vyběhl jsem z hlubokého smrkového lesa na mýtinu a najednou se přede
mnou na okraji stráně, porostlé starými jabloněmi, vynořila chaloupka jako z pohádky.
Dřevený plot trochu skrýval čerstvě bílou barvou natřené zdi, které zpola překrývala
došková střecha. Ten zvláštní pohled a to zázračné ticho kolem na mě zapůsobilo tak,
že jsem se zastavil a s úžasem rozhlížel po okolí. „Tady to neznám, ještě jsem tu nikdy
nebyl,“ zíral jsem ohromeně na ten skvost přede mnou a posadil se s bolestnou grimasou
na lavečku u branky, za níž na zahrádce kvetly neuvěřitelné rostliny. Nikdy jsem tolik
různých druhů pohromadě na tak malém kousku políčka neviděl.
„Copak je panáčku, chceš trochu vody,“ vynořila se náhle odněkud z hustých keřů rostoucích kolem bystřinky spěchající do dědiny, kterou jsem tušil někde dole v údolí, vrásčitá stařenka. Květovaný šátek přes vlasy, čistá zástěra, milý úsměv na tváři a to prostředí, které i s ní vypadalo jako někde v neskutečné pohádce, to vše mi na chvíli dalo zapomenout i na bolest, která mi už projížděla celým tělem.
„Děkuji, dám si. Jen bych potřeboval, spíš aby to byla živá voda. Nemůžu skoro chodit,“ zareagoval jsem překvapeně po chvíli.
„Ukaž. Já se ti na to podívám,“sehnula se ke mně. Mlčky jsem sundal boty, omyl nohy
v potoku a málem se už pro píchnutí v zádech nenarovnal.
Pokývala hlavou, když viděla, s jakými obtížemi se zvedám, prohlédla šlachu a něco mi
s ní udělala, protože prudká bolest vzápětí povolila a přešla jen v tupý tlak. Stejně tak mi projela páteř, a světe, div se, já se mohl najednou narovnat.
„Počkej, dám ti na to ještě něco s sebou. Tohle bude potřebovat delší léčení,“ zaběhla
svižně do stavení a v okamžiku byla zpět.
„Tady jsou bylinky na čaje, ty tě pročistí a urychlí hojení zánětů. Tuhle mast si budeš
vtírat do bolestivých míst přes den a tuto na noc. A teď utíkej, dokud to tak moc nebolí,
ať se dostaneš včas domů,“ řekla tiše s takovým trochu zádumčivým úsměvem a zmizela
opět ve své zahrádce.
„Děkuji a co budu dlužný,“ zavolal jsem za ní, ale už se mi nikdo neozval. Popadl jsem
tedy masti i čaje a spěchal lesem nejkratší cestou ke své rodné vsi.
Kupodivu to po jejím zákroku celkem šlo.
Co teď? Mám se vykašlat na Fastum gely, Dolgity a co já vím co ještě a zkusit ty recepty
od zázračné babičky. Ani ne tak zdravý rozum jako spíš zvědavost, co to se mnou provede a přání, aby mi to opravdu pomohlo, zvítězila nad obavou a opatrností.
„Uvidíme. Otestuji to. Hůř už snad ani nemůže být a nakonec už tam mi pomohla, kdoví
jak bych se bez ní dopravil zpět,“ rozsekl jsem ten gordický uzel váhavosti a vrhl se na
její léčbu.
Už po prvním dnu mi splaskl otok a tupá bolest začala zvolna ustupovat. Záda se srovnala, jak jsem přestal kulhat, ale také, snad díky těm bylinkovým odvarům, mi ustávaly i jiné obtíže.
„Já snad začnu věřit na zázračné léčitelky,“ říkal jsem si v duchu. Po třech týdnech mi
došly masti i čaje, ale byl jsem bez problémů a to jsem při tom i normálně volně klusal.
Nevěřil jsem vlastním očím. „Já takový klasický skeptik a budu muset uznat, že na tom
opravdu něco je. Jedu za ní,“ rozhodl jsem se rychle, skočil do auta mnohakilometrovým
obloukem zamířil do vesnice v lesích, ze které už nikam jinam cesty nevedou a lišky
tam možná dosud dávají dobrou noc.
Vyjel jsem k posledním domkům a co to? Pěšinka, po níž jsem nedávno sbíhal, byla
rozježděná koly těžkých aut. Netrpělivě jsem vylétl nahoru. Tam se mi naskytl šokující
pohled. Místo pohádkové chaloupky zela v zemi čerstvě vybagrovaná díra. Dokola postávali dělníci známé stavební firmy a zřejmě nový majitel této bývalé úžasné nádhery
hleděl se stavitelem do plánů svého nového domu. I zahrádka s léčivými rostlinami vzala
za své. Málem mi vytryskly slzy. „Jo, když se kácí les, létají třísky,“ prolétlo mi hlavou.
„Kam zmizela ta stařenka, co tu bydlela,“ přitočil jsem se s dotazem k diskutujícím chlapům.
Zkoumavě se na mě podívali. „Proč? Máte s ní něco společného?“ Zasupěl výhružně
ten, co jim tam asi rozkazoval.
„Ne, ne,“ ustoupil jsem raději o krok zpět. „Já si přišel pro bylinky a masti.“
Škaredě se zasmál: „Tady už nic není a nebude. A tu babku, co to tu nechtěla prodat, si
odvezli nějací příbuzní pryč. Nevím kam a nezajímá mě to. Mimochodem jste na soukromém pozemku, tak táhněte pryč. Nechci vás tu víckrát vidět.“
Mlčky jsem couvl. Mimovolně jsem se chytil za záda a opatrně protáhl nedávno ještě
oteklou achilovku.
Tak to vypadalo zázračně dobře a je to všechno fuč.
Co teď?
Kdo mi příště pomůže?
Autor: Zdeněk Smutný
9.7.2014