Kamil – závody byly životní strašák
V tréninkové partě na základní škole, kde jsem učil, s námi začal běhat také drobný nenápadný chlapec, který toho moc nenamluvil.
Ovšem o to víc se dokázal opřít do běhání. Bylo úžasné vidět celou skupinu, jak jí to šlape a Kamil všechno dokonce na malém, 200 metrovém školním stadionku s tartanovým povrchem, tahal vepředu a s těmi nejlepšími. Měl jsem z něj radost.
Navíc chodil také do školy, kde jsem pracoval. Ne do sportovní třídy, takže nebyl nakažený odporem ke sportu a tím pádem jsem ho já neučil, ale zase o to víc byl vidět odpoledne na tom našem hezkém hřišťátku.
V podstatě na něm žil. Téměř denně se tam potil, buď běhal s námi na tréninku, nebo vedle hrál něco s ostatními kluky. I když on byl spíš introvertní typ, tak mu vyhovovalo víc běžecké zaměření, kde se nemusel o ničem dohadovat. Měl přesně nalajnované, co se bude běhat a do puntíku to splnil. A to si ještě určitě přidával sám něco navíc, když jsem to neviděl nebo i o víkendu.
Neuvěřitelný dříč. Měl jsem z něj radost. Navíc s téměř dokonalou běžeckou technikou. Prostě vytrvalec k pohledání.
„Co bys chtěl běhat,“ ptal jsem se hned v začátcích naší spolupráce.
„No, já nevím,“ vyhýbavě se zadíval jinam, „nejspíš tak asi 60 metrů.“
„Cože?“ Zvedl jsem v údivu zrak až do nebe a ještě k tomu zakroutil hlavou.
Jestli totiž z něj něco nemohlo být, tak rozhodně ne sprinter. Neměl na to ani postavu, ani sílu a naprosto žádné další předpoklady.
„Ty jsi vytrvalec k pohledání,“ říkám mu. „Uvidíš, až si něco delšího zkusíš, jak ti to půjde a hlavně budeš hodně dobrý. To ve sprintu rozhodně ne,“ přesvědčoval jsem ho v podstatě skoro pořád.
Nebylo možné ho totiž na žádné závody dostat. Stále měl nějaké potíže s rodinou nebo s babičkou. Případně pak rodinné akce, kterých se prý musel zúčastnit, a tak to šlo pořád dokola celý rok. Vždy si našel dobrý důvod, jak se ze závodů vymluvit.
Ale na trénincích mu to lítalo čím dál líp. Jen jsem žasl. Ovšem ani na školních závodech se nikdy neobjevil. Vždycky se z toho nějak dokázal vykroutit.
Už mi to bylo dost podezřelé, tak jsem na něho začal být hodně tvrdý.
„To přece nemá smysl tady tak makat, když to nikde neprodáš,“ popichoval jsem ho kdykoliv jsme se chystali někam na závody a to bylo vlastně skoro každý víkend.
Ale on nikdy nehnul ani brvou a jen mlčky poslouchal, jak se všichni těší a pak si dal pár koleček navíc.
„Pojedeš s námi,“ nařídil jsem mu pak už jednou hodně naštvaně. „Jedeš reprezentovat i školu a počítáme s tebou v autě, tak běda, jestli nepojedeš, protože by pak mohl jet někdo jiný.“
Přislíbil to a na sraz nepřišel. Byl jsem vzteky rozpálený do běla. Pracně dávám dohromady auta rodičů a nakonec to dopadne takto.
Kamil ovšem nepřišel do školy ani v týdnu a donesl si nějakou omluvenku od matky, že mu prý nebylo dobře. Ale pak hned zase drtil na dráze úseky a běhal jako divý.
Jen už s námi nemluvil skoro vůbec.
Jeli jsme tenkrát se školou do Francie k moři. Deváté ročníky v naší škole vždy jezdily někam dál na lepší výlet. Byli jsme i třeba na ostrově Elba v Itálii, ale ta Francie a nádherné pobřeží s překrásným kempem se stalo pro další roky cílovým místem naší školy.
„Jedeme tam na soustředění,“ říkal jsem Kamilovi i ostatním žákům, kteří s námi jeli a patřili do sportovních tříd.
No, myslíte, že tam někdo něco z nich dělal? A že možnosti byly. Jen se flákali u moře, tajně kouřili a popíjeli i s holkami alkohol. A když se jelo třeba někam na výlet, tak se někteří z nich ani nedokázali včas vzbudit. Nemělo to stejně smysl na ně tlačit.
Už jsem se tak spálil na Elbě, když si někteří odvážlivci chtěli vyjet někam na kole.
Vypůjčili jsme si je tedy v kempu a hned ráno vyrazili. Až později jsem pochopil, že nechtěli nikam daleko jet. Jen do nejbližší hospody. Já je vytáhl až na vrchol ostrova, to už nahoru všichni kola tlačili, tam se sice pokochali výhledem dokola na moře a pak se jim podařilo i sjet dolů. Jenže zbytek cesty do kempu jsem je postupně musel tlačit, abych je vůbec v pořádku dostal do areálu. Zpozdili jsme se proti předpokládanému času o dvě hodiny a dokonce už ani oběd nám tenkrát nikdo neschoval. Těch 40 km po ostrově bylo pro všechny, co se mnou jeli, asi smrtelným zážitkem. Jen lehli do stanů a až večer se vypotáceli ven. I já měl už pak pro příště hrůzu z toho, že si někdo nějak ublíží a od té doby jsem se do žádných podobných akcí již nepouštěl. Jen jsem spíš organizoval nějaké hry jako třeba košíkovou či fotbálek. Nestálo by to za ten průšvih, kdyby se některému žákovi něco stalo. To jsem se ve škole brzy naučil. Musel jsem úplně změnit přístup k dětem, protože jako trenér jsem to všechno bral naprosto jinak, než jak se k tomu muselo přistupovat z pozice učitele. To byl právě počátek mého postupného totálního zklamání z práce učitele, o kterém jsem měl totálně jiné a hodně zkreslené představy.
Ale zpět k tomu soustředění ve francouzském městečku Port Grimaud, kterému se také říká francouzské Benátky. Leží nedaleko vyhlášeného letoviska Saint Tropez. Tam jsme samozřejmě také zajeli a prohlédli si legendární četnickou stanici a všechno, co k těm slavným filmům patřilo.
Kamil byl jediný, co tam trénoval jako divý. Dokonce aby stihl trénink třeba před výletem do Nice, tak šel ráno ještě před snídaní odběhat. Všichni učitelé, co tam s námi byli, jen kroutili hlavou. Takového ho nikdo neznal. Nikdy se takhle neprojevoval. V podstatě o něm ani nevěděli, že ho mají ve třídě. Byl to podle nich totiž skoro neviditelný kluk.
Tehdy měl opravdu hodně natrénované a skvělou tréninkovou formu. Nad časy, co tam běhal, jsem jen kroutil hlavou.
Když jsme se vrátili, tlačil jsem na něho ještě víc, aby s námi někam vyrazil na závody.
Nakonec jsem ho dotáhl skoro za límec na Vyškovskou míli, která se tehdy běhala na náměstí.
Už tam se mi nelíbil. Nepřítomný duchem. Zrak mu těkal ze strany na stranu a vůbec to nebyl on. Stál tam úplně někdo jiný, než ten pohodový kluk, jak jsem ho znal z tréninků.
Po startovním výstřelu váhavě vyběhl mezi posledními. Jakoby v životě nikdy neběžel.
Jen jsem žasl. A pak už jsem jen viděl, jak jde kousek pěšky, cestou zvrací a do cíle ani nedošel. Zmizel nějakou uličkou domů.
A od té doby už ani nikdy nepřišel na trénink.
Skončil školu a zmizel neznámo kam.
A já se otevřeně a bez obalu přiznám, že mi to vůbec nevadilo.
Takové typy lidí prostě neumím pochopit a za ta léta svého trénování jsem se zařekl, že s nimi nebudu ztrácet čas.
Je to zbytečné utrpení jak pro mě tak pro ně.
A Kamil byl posledním z nich, se kterým jsem to zkoušel.
Víckrát už ne.
Nemám na to nervy.
Autor: Zdeněk Smutný
7.10.2015