Jak jsem přežil svůj první dvojstart
Při prohlížení svých hodně starých článků jsem objevil jeden z doby, kdy jsem jako pološílený padesátník chtěl stihnout všechno, co jsem do té doby nestihl.
A teď se mi to mimochodem sečetlo.
Přesto si myslím, že by nebylo špatné podívat se trochu do historie a připomenout si bláznoviny, které jsme někdy dělali.
Do hrobu má jít tělo pořádně zhuntované
Týden po MS veteránů do vrchu na Králickém Sněžníku jsme vyrazili jako každou sobotu opět na závody, neboť to je náš život. Kamarádská atmosféra mezi běžci i běžkyněmi všech věkových kategorií nám vlévá novou krev do žil a samozřejmě, nač to popírat, značně zvedá adrenalin.
Naplánovali jsme dvojstart„Běh městem Valašské Meziříčí“ a nedaleko odtud „Slopenskou desítku“ ve Slopném u Vizovic na Zlínsku.
Celý týden po MS na Dolní Moravě se mi nemohli vzpamatovat nohy. Připadal jsem si, že mám v nich místo svalů ne betonové, ale přímo železobetonové sloupy, které měly navíc v místech kloubů velmi pečlivě provedené sváry.
Všechny závody v klidu objíždíme autem. Neložil jsem tedy stejně postižené blázny jako já a vyrazil.
Já, abych přiznal barvu, tak jsem oba závody běžet nechtěl, jenže ve Valmezu už bylo vše jinak. Chvíli jsem držel to podivné nutkání v sobě, ale 30 minut před startem to už bylo nad moje síly. Jasná chyba hned od začátku. Málo času na rozcvičení.
„Jen tak to odklušeš jako rozběhání na odpoledne,“ namlouval jsem si v duchu a můj druhý hlas mne hned varoval: „Vždyť se znáš, víš, že jak se rozběhneš, všechny logické důvody padnou a budeš cedit krev.“
Druhý hlas měl pravdu. Jako obvykle. Už od startu jsem vlekl svoje ocelové nohy, neboť tak mi při rozcvičení připadaly, za sebou a k tomu navíc teplotní šok proti minulému týdnu a neštěstí bylo hotovo.
Dva pětikilometrové okruhy kde, jak se mi alespoň zdálo, pořád fučel ledový vítr proti nám, jsem si těžce protrpěl. Ze začátku jsem se snažil s někým vézt, ale když nohy nejdou, hlava může vymýšlet, co chce.
Navíc si každou chvíli někdo ve skupince tradičně odplivl, dělám to mimochodem také, jako snad každý z nás běžců. A já, protože jsem za nimi vlál jen silou vůle jako hadr na holi ve snaze se udržet, jsem byl pravidelně sprchován. No, alespoň jsem si nemusel otírat pot, každou chvíli mě někdo omyl.
Ze závodu jsem toho moc neměl a jen se modlil, aby už byl konec.
„Dobře ti tak,“ chechtalo se mi mé rozumnější já a to druhé vztekle řvalo: „Porvi se s tím! Neflákej se! To musí povolit, jako vždycky!“
Nepovolilo. Funěl jsem, fučel a snad i hvízdal jako stará parní lokomotiva. Jen ten kouř ze mne nešel, tedy zatím, táhnoucí aspoň sto vagónů naložených uhlím a to ještě do kopce. Místní městští policisté, kteří na závod dohlíželi, se mě s obavou ptali, jestli nevybuchnu a zda nemají zavolat rychlovku. Ovšem já zarytě mlčel. Ostatně stejně jsem nemohl mluvit.
Vítěz Martin Kučera, který obhájil své loňské prvenství před Ivanem Čotovem, ale také první žena v cíli Jana Zatlúkalová mi dali takovou nakládačku, že jsem se nechtěl ani vidět. Zuřil jsem na sebe a o druhém závodě nechtěl ani slyšet. Ostatním to nevadilo, ale pak přišel Ivan Čotov, jestli ho vezmeme s sebou. Co mi zbývalo.
Po vyhlášení výsledků ve Valmezu jsme tedy přejeli 50 km vzdálenost a zaparkovali u fotbalového hřiště ve Slopném, kde už panovala ta perfektní vesnická nálada, která je v takových obcích kdykoliv, když se tam něco pořádá.
„To Mirkovi Švihelovi,“ který závod organizoval a všude, kde jsme se potkali, nás zval, „nemůžeš udělat, abys neběžel,“ řekl jsem si. „Ale půjdeš to rozumně, ostatně ty kopce připomínající trochu MS do vrchu, ti ani víc nedovolí.“
Jak jsem si nařídil, tak jsem to začal provádět. Po startu jsem zvolil rozvážné tempo a hnal většinu závodníků před sebou. Počáteční dlouhé stoupání mi kupodivu nevadilo tak moc, jako valné části běžců přede mnou a postupně jsem je doháněl. Pak ovšem přišly seběhy a to nešlo. Ocelové tyče v mých neuvolněných nohách mi rychle daly najevo, co si o mém počínání myslí. Prsty s fialovými zbytky nehtů na nohou, pozůstatek to z MS, varovně tlačily, a na rozbitých výmolech lesních cest můj zatejpovaný kotník chvílemi pěl ódu na bolest a chvílemi řval vzteky. Nějak jsem se dostal na sedmý kilometr možná i pohybem připomínající běh a říkám kamarádovi, jenž tam čekal na dceru, která mě již doháněla: „ Už toho mám po tom ránu ve Valmezu plný zuby,“ a podíval se na něj. V tom okamžiku jsem zakopl o kořen smrku, který jak na potvoru vyčníval před mojí nohou a ihned jsem plachtil vzduchem jako káně těsně před útokem na myš. Už jsem se viděl, že se natáhnu jak široký tak dlouhý, někam do hustého ostružinového houští, ale nakonec jsem to ustál. Na roztřepaných nohou, jednak vysílením, tak také i leknutím, jsem už raději velmi opatrně, naštěstí již jen z kopce dolů, doklopýtal do cíle.
Ivan Čotov měl už po svém vítězném doběhu v sobě párek a minimálně dvě piva, než jsem se tam objevil, takový byl za ním zase můj odstup. Ale to mi ani tak nevadilo. Přežil jsem to.
„V tvém věku tohle může absolvovat jen idiot,“ hodnotil jsem se. „A to se těš, jak budeš vypadat zítra a hlavně v pondělí.“
Z toho mám už teď obavy a nechci to ani domýšlet, natož vidět. A pro příště doufám, že dostanu rozum. Ono mi to asi dojde, až nebudu moct v noci vyčerpáním usnout a budu hledat v nočním stolku lexaurin nebo stilnox. Pak snad pod takovým tlakem okolností podobnou šílenost už nikdy neabsolvuji.
Ale stejně to byl zážitek.
Tak takový jsem byl blázen.
Autor: Zdeněk Smutný
5.11.2014