Iveta – sport ustoupil vědě
Další z obrovských talentů, který se objevil v dobách mých učitelských začátků, byla Iveta.
Patřila do nově budované tréninkové skupiny a mezi dívkami o pořádný kus přečnívala.
Z počátku výkonností a později i výškou.
A nejvíc pak vyřídilkou. Tou odjakživa. Měla vždy svůj názor a tvrdě za ním šla. Samozřejmě také poslední slovo si nikdy nenechala vzít. Ale vždy všechny diskuze, a že jich bylo, to mi můžete věřit, probíhaly s úsměvem. Sice spíš jejím, ve mně to dost často vřelo, ale ona si stála za svým a bylo dost těžké jí vysvětlit, že to může být i jinak.
Ovšem do tréninku nekecala, tam se držela toho, co měla odtrénovat, ale o čemkoliv jiném se byla schopná přít a hádat až do krve. Ale jak říkám, vždy s úsměvným nadhledem, takž se jí nedalo ani nijak vynadat.
Když s námi začínala, běhala tratě jen do 800 metrů. Podotýkám, že výborně na žákyni.
Pak jsme si ale jednou vyjeli na Brněnský běžecký pohár, kde si zkusila klasických pět km, které v tomto seriálu ženy běhají, a bylo rozhodnuto. Potvrdil se Ivetin obrovský vytrvalecký talent a už jsme se začali věnovat spíš delším závodům. Skvěle si vedla na jaře též v rakouském seriálu Waldviertel cup, kde bojovala až do konce o celkové prvenství mezi ženami. A za ní pak běhala v závěsu její mamka. Ta se nejdřív chodila dívat na tréninky, co tam děláme, a pak se přidala také. A během roku se zařadila mezi moravskou vytrvaleckou elitu. Ve své kategorii sbírala jeden vavřín za druhým včetně medailí z veteránských mistrovství Evropy a světa. A také se své dceři neustále víc a víc přibližovala.
„Musím se podívat za sebe, jestli už není mamka někde vedle mě,“ zavrčela Iveta pokaždé, když jsem jí vyčítal rozhlížení v závodě kolem dokola, protože ji to vždy vyhodilo z tempa. „Přece mě nebude porážet,“ dodala pak po závodě.
I na to ovšem postupem času došlo.
Ale po pořádku.
Rozjeli jsme první vytrvaleckou zimní přípravu a Iveta doslova lítala. Na Hornické desitce ve Frýdku vyhrála dorostenky a pak si dala ještě desítku a byla stejně úspěšná.
V závodě Hodonín – Holíč – Skalica prohnala ještě jako dorostenka všechny elitní ženy, co tam tenkrát startovaly a umístila se velmi vysoko v absolutním pořadí. Až tím zaskočila pořadatele, kteří s takovou možností vůbec nepočítali a museli pak zvlášť Ivetě doplácet prémie, na které měla podle propozic nárok.
V zimě běhala famózně. Nechápu, jak to dělala, ale na sněhu byla nedostižná.
Dokonce po Veřovské desítce, která původně měla termín v únoru před Rohálovskou desítkou jsme tenkrát běželi v čerstvém a hlubokém sněhu. Iveta to drtila tak, že už jí nikdo z žen nestačil. A chlapů před ní také moc nedoběhlo.
Ondra Němec, který závod komentoval, na ni jen hleděl a pak mi povídá: „Člověče, ona bude za chvilku prohánět i Petru Kamínkovou.“
„To nebude tak horké,“ odvětil jsem mu se smíchem. „Ivetě to prostě na tom sněhu jde sakra dobře, ale do takového tempa, co běhá naše špička, kam Petra patří, má ještě dost daleko. Uvidíš na jaře. Navíc jak je teplo, tak má potíže a není schopná podat takový výkon jako v chladnějším počasí,“ zakončil jsem naši debatu a netušil vůbec, jak budou moje slova prorocká.
Iveta odjela se školou na hory a odtud se vrátila jiná dívka. Přestalo se jí dařit. Trpěla při závodech a strašně se trápila. Začala se rychle měnit a časem ze štíhlé dívky vyrostla ve vysokou a dobře stavěnou ženu. To vše se odrazilo na její výkonnosti a došlo i na to, že ji mamka začala porážet.
Pak bylo velmi často slyšet na trati: „Ty už mě štveš, nemusíš mě pokaždé porazit.“
Sice to Iveta brala s nadhledem a mamce to přála, ale v duchu ji to určitě pořádně užíralo.
Ještě další sezónu s maminkou se střídavými úspěchy bojovala, ale pak ji to unavilo a přestala i díky horku v létě pořádně trénovat a už to bylo.
Neměla šanci na dlouhých tratích a tak se raději vrátila na dráhu, kde nějakou tu sezónu běhala 400 a 800 metrů. Ovšem zase velmi dobře. Bodovala v soutěži atletických družstev ve velkém a vedla dívky jako rozená kapitánka vždy za co nejlepším výsledkem.
Přesto jí to nedalo a s nástupem na vysokou školu se vrátila k vytrvaleckým závodům.
Opět se postupně posouvala blíž a blíž ke své původní výkonnosti, ale už to nedotáhla do konce.
Začala totiž později studovat dvě vysoké školy naráz a chyběl čas a také nakonec asi i chuť se sama někde v Brně bez tréninkové party trápit a dřít po nocích.
Musím říct, že od počátků, kdy jsem ji poznal, bylo vidět, že je nesmírně chytrá. Nikdy neměla žádné byť sebemenší potíže na gymplu a na výšce zvládala zkoušky na nesmírně náročném oboru skoro vždy v předtermínech.
„Já si dám pauzu od běhání a pak se vrátím,“ nahlásila tehdy při tom svém velkém studijním zápřahu na vysokých školách mamce. „Co na to říkáš?“ Co mohla říct, jen pokrčila rameny. Iveta si stejně vždy udělala, co chtěla ona sama. A tak se běh dostal na vedlejší kolej.
„Už se nikdy nevrátí, s tím nepočítej,“ řekl jsem Marii, její matce, když mi Ivetino rozhodnutí oznámila. „Mám s tím dlouholeté zkušenosti. Žádná z holek v tomto věku se nedokázala vrátit. Uvidíš, že mám pravdu.“
A bohužel jsem ji měl. Po skončení studia na vysoké škole se sice na chvíli Iveta pokusila alespoň občas něco odběhnout, ale to bez pořádného tréninku nestačilo.
A pak dostala šanci pracovat ve vědeckém výzkumu a bylo vymalováno.
Její velká ctižádost, která ji vedla k výborným výkonům ve sportu, se nasměrovala jinam a už se asi dost těžko vrátí k běhání. I když podle vzoru její matky nic není nemožné. Ovšem v současné době cestuje po světě se svým vědeckým úkolem a rozhodně nemá čas na nějaké systematické trénování.
Ovšem na druhou stranu je rozhodně mnohem lepší než se trápit a nic nezaběhnout, věnovat se vědě a tam dokázat co nejvíc.
Ostatně, to je svým způsobem podobné sportu. Také vědecké práci se musí mnohé obětovat.
A to Iveta vždy uměla, proto se jí daří i na tomto poli.
A to dobře.
Protože i ten sport jí k tomu nakonec napomohl.
Naučil ji porvat se s problémy a potíže vždy překonávat.
A to je ve vědecké práci denní chleba.
Tak věřím, že se tam Ivetě bude dařit stejně nebo ještě mnohem víc než v běhání.
Určitě na to má.
Autor: Zdeněk Smutný
30.9.2015