Slušnost se v této době již nenosí

Slušnost se v této době již nenosí

Slušnost se v této době již nenosí

 

O Vánocích se mají prý dělat dobré skutky. Já se snažím pomoct po celý rok, když to zvládnu, neomezuji se jenom na Vánoce. Ovšem podívejte se, jak jsou mi ti, co jim pomůžu, vděční.

Ranní námraza na loukách kolem mého domu při letmém pohledu z okna mi na náladě moc nepřidala. Zima už dává jasně najevo, že pomalu začne přebírat vládu nad světem.

Jenže ten se zatím nechce dát. Vyslal do boje svůj největší trumf. Slunce. To si klidně pluje již od rána po modré obloze, na níž není široko daleko vidět ani mráčku a rozehřívá moji chuť do života, stejně rychle, jako smetlo jinovatku z trávy.

Po sobotních závodech jsem si konečně zase trošku spravil náladu. Byť jen v mých současných možnostech a mezích, ale přesto jsem podle sebe podal přece již výkon, který by se dal označit s trochu nadsázky i za běh. A dnes mě čekal nedělní pohodový výklus. Sluníčko hřálo čím dál víc, ale mrazivý vzduch z rána se už dal postupem času trochu lépe vdechovat, a tak jsem vyrazil směrem k lesům na úpatí Drahanské vrchoviny. Přivítaly mě nádherně zbarvené listy stromů, které ještě pořád drží na větvích a zatím nepadají dolů. Díky tomu příroda, sice již pomalu v trochu nostalgické náladě, přesto zatím ještě nepůsobí tak smutně a depresivně jako v v počátcích zimy.

Říjen je v lesích krásný. Co krásný, přímo nádherný. Mám ho ze všech měsíců v roce nejraději a nemůžu se nikdy dostatečně nabažit té krásy kolem mě, kdy se už pomalu příroda chystá ukládat k zimnímu spánku, ale ještě dokáže všem nám pořád rozdávat radost ze života. Cítím se v tomto období jako tichý a naslouchající běžec být nejvíc její součástí.

To vše mi letělo hlavou pod lesními velikány, když jsem náhle slyšel na kopci od Pístovic rachot tůrovaného motoru auta. Za pár okamžiků jsem ho také spatřil. Řítilo se dolů naprosto nesmyslnou rychlostí na ten podklad, co mělo pod sebou. Vedla tudy totiž několik měsíců objížďka hlavní trasy na Blansko a cesta dostala pořádně zabrat. Vozidlo poskakovalo po celé šířce silnice ze strany na stranu a řidič měl viditelně plné ruce práce udržet ho vůbec na vozovce.

„To nedopadne dobře,“ blesklo mi hlavou, když jsem viděl, jak se blíží k zatáčce směrem ke mně. Je tam vyjetá kolej a asfalt vyhrnutý tak, že vytvořil velkou muldu. To tam zbylo po dopravě nákladů těžkými auty, které tudy převážely v létě kámen z lulečského lomu. Bylo mi jasné, že toho šílence vyhodí při rychlosti, kterou do točky vjede, ta nerovnost ven ze silnice na druhou stranu. Skřípot brzd a hvízdot pneumatik mi to potvrdil. Naštěstí stačil řidič v poslední chvíli rychlost dost zpomalit, ale přesto se přesunul smykem na druhou stranu do kanálu a s tupým žuchnutím tam zapadl. Hned na to motor zmlkl. Okamžitě jsem se rozběhl k nehodě. Stříbrná oktávka se opřela předním nárazníkem do hlíny a pak sjela na bok, kde se zastavila o val kanálu. Nebyl to už žádný prudký náraz, jen setrvačná reakce těžkého vozu. Naštěstí se nepřevrátil a zůstal stát na kolech. Než jsem k tomu místu doběhl, přešlapovali dva mladí kluci, co ve voze cestovali, venku u něho a nevěřícně zírali na havarované auto.

„Stalo se vám někomu něco? Potřebujete pomoc nebo zavolat záchranku?“ Křičím na ně už zdálky. Podívali se na mě nepřítomným pohledem a jeden z nich pak zamumlal: „Ne.“ A víc nic. Na to, jak ten bourák ze spodu kopce, odkud jsem běžel, vypadal hrozně, to nakonec nabylo tak strašné. Obešel jsem auto dokola a viděl hned, že ho sami na silnici nedostaneme. „Tatínkovo auto, co?“ Rýpl jsem si, aby řeč nestála a kluci se probrali ze šoku. „Co je vám po tom,“ zněla odpověď toho staršího. To mě tedy dostal. Na chvilku jsem zaváhal, jestli se nemám sbalit a pokračovat dál ve svém tréninku. Když oni tak ke mně, co mi je nakonec po nich. Proč bych jim měl pomáhat. Ale když jsem viděl, jak tam bezradně stojí, nedalo mi to.

„Máte v kufru lano?“ Zeptal jsem se už trochu ostřejším tónem v hlase.

„Nevím,“ procedil někdo z nich mezi zuby. „ Tak se snad podívejte!“ Nevydržel jsem to a houkl na ně. Nějak se k tomu moc nehrnuli.

Právě projíždělo kolem auto. Mávl jsem na ně. Řidič ani nezpomalil, a když nás objel, ještě raději přidal plyn, aby nemusel náhodou nějak pomáhat. Tak to dopadlo i s asi dalšími pěti vozy. Nikdo se neměl k tomu, aby zastavil a alespoň se zeptal, zda něco nepotřebujeme.

„To jsou gauneři,“ soptil jsem si pro sebe a přemýšlel co dál. Najednou jsem zaslechl známý zvuk motoru. Rozjasnila se mi tvář. Ten nám pomůže určitě. Už z dálky, jak nás uviděl, zpomaloval, a u nabouraného auta zastavil úplně. Kamarád z mé rodné vsi. Dobrý chlap. Taky závodí. Jen poněkud v odlišné disciplíně než já. V pití piva na čas. A je v tom moc dobrý. Jeden z nejlepších u nás. To jsem nikdy nepochopil, jak může někdo tak rychle hrdlem prolít tolik piva. Za pár sekund. On zase na oplátku nikdy nepochopil, když mě potkal se svým pohotovostním terénním autem někde hluboko v lesích, jak je možné tak daleko doběhnout po svých a neumřít při tom. V tom jsme si tedy byli kvit. Ale spoleh na něj byl vždy a v jakémkoliv případě.

Vyskočil z auta. Obešel mlčky havarované vozidlo, bez dalšího přemýšlení vytáhl své lano a přivázal ho vzadu pod kufr za rám vozu.

Pak se otočil na kluky: „Dokážete mi pomoct?“ Jen hloupě civěli.

„Vlez tam,“ kývl na mě hlavou. „Zkus to nastartovat, a jestli to půjde, hodíš tam zpátečku a pomalu to vytáhneme.“

Klíče byly v autě. Z místa spolujezdce jsem se nasoukal za volant a zkusil otočit klíčkem. Motor naskočil okamžitě. „To bude dobré,“ zakřičel jsem z okna a ukázal kamarádovi, ať táhne. Jak se lano napnulo, přidal jsem plyn a pomohl mu zpětným chodem. Za pár okamžiků jsem už stál i s autem na silnici. Trochu jsem ho srovnal na okraj vozovky a vylezl ven.

„No, kluci, trochu jste tomu dali, ale není to tak strašné. Dokonce ani neteče olej a voda, takže domů dojedete po svých. Jen vás asi otec moc nepochválí,“ poznamenal jsem, když jsem obhlédl škody napáchané nárazem do hliněného kanálu a odvázal lano.

Naráz ožili. Jeden z nich mě odstrčil od dveří, skočili do auta a s nárazem zavíraných dveří do rámu auta ihned vystartovali pryč. Beze slova poděkování. A vlastně vůbec bez žádného slova. Teď jsme zase zkoprněle civěli my. A oba dva.

„Ještě, že jsi odvázal to lano. Jinak by mi snad odtáhli i moje auto,“ protrhl s úsměvem naše užaslé mlčení můj letitý přítel. „To jsou dnes lidi, co? Ani bych se nedivil, kdyby nám za tu pomoc dali pár facek. Kam razíš. Zase někam na Olšany?“ Změnil rychle téma, když nasedal do vozu. „Jo. Musím si zaběhnout spravit náladu. A někam hodně hluboko do lesů, než mě ten vztek přejde. Ahoj a aspoň já za ně děkuji. Nakonec jsem tě vlastně zastavil já.“

„Na to nehleď,“ bodře se zasmál. „A neuštvi se tam někde. Kdo by tě tam hledal. Stejně tě tam v životě nikdo nikdy nemůže najít, když se ti něco stane. Já ti to tvrdím pořád.

Ale to ne, ty si meleš tu svou. Tak zdar.“ Přišlápl plyn a rozvážně se rozjel po cestě za svým cílem.

„Honem někam do lesa,“ blesklo mi hlavou. „Ten tě nikdy nepodrazí. Jak se k němu chováš, tak ti to vrací. Ne jako ta současná lidská společnost. Co z takových kluků může proboha vyrůst?“ Pak mi to naráz došlo. Co když to auto bylo kradené? Jenže tuhle variantu zase klíček v zapalování a nepoškozené zámky u dveří skoro vylučovaly.

Pak jsem nad tím mávl rukou a rozběhl se pryč od lidí. Do lesů. Do jejich nebeského klidu, nadhledu a nebetyčné krásy. V přírodě, tam je životní moudrost a myslím, že bychom je měli čerpat všichni. Celá společnost a pít hodně velkými doušky. Nejen já. Možná by to přineslo něco dobrého. Ale to jsem zřejmě hodně naivní.

Tady u nás už asi náprava není možná.