Proč u mne nemá generál Pavel šanci

Proč u mne nemá generál Pavel šanci

Proč u mne nemá generál Pavel šanci

 

V letech 1977 – 1979 jsem absolvoval základní vojenskou službu v Rudé Hvězdě Pardubice. Dávno jsem nad tím, co mi tam tehdy vedoucí činitelé oddílu atletiky společně s vojenskou rozvědkou provedli mávl rukou. Ale, když vidím, že bývalý člen rozvědky se chce ucházet o místo prezidenta, musím reagovat, přestože on se zrovna v mém případu nemohl angažovat, protože je příliš mladý, ale prostě mezi nim byl a pracoval tam. To ho diskvalifikuje na funkci prezidenta alespoň v mých očích. Moc času mi na tomto světě už zřejmě nezbývá, ale tohle chci kvůli svému svědomí dotáhnout do konce.

V roce 1979 proběhla slavnostní akademie Rudé Hvězdy, kde jsme seděli my atleti společně s vedením klubu, vedením vojenského útvaru a také jak jsem pak dozvěděl, s členy vojenské rozvědky na této akci vzadu v sále, kde slavnost probíhala.

Když tam nastoupily na pódium malé děti a začaly zpívat rusky, tak jsem se neudržel a utrousil kolem sebe, že je to v prdeli, když takové malé děti neumí ještě ani pořádně česky a už se do nich rve ruština. (Teď by mě plácali všichni po rameni).

A hned potom začal kolotoč.

Vedení Rudé Hvězdy pan Křivka a pan Tunka mě na základě toho mého vyjádření pozvali na kobereček a vyloučili z Rudé Hvězdy. Zakázali mi chodit na tréninky na stadion a chtěli po veliteli útvaru panu podplukovníkovi Douděrovi, aby mě přeřadil někam k bojovému útvaru. A členové rozvědky, co u toho mého prohlášení byli, navíc požadovali, aby to řešil vojenský prokurátor, jak mi pak bylo sděleno velitelem útvaru.

Díky panu Douděrovi a jeho zástupci podplukovníkovi Baťkovi, kteří řekli, že mě nikam nepošlou, protože odvádím dobrou práci na útvaru a postavili se za mě, jsem neskončil u prokurátora a dostal jen 14 dní po službě, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. A jak si to se mnou vyřeší Rudá Hvězda byla podle nich jejich věc.

Po skončení trestu mi pak sami dovolili chodit běhat mimo útvar do Nemošic a zastali se mě i tímto způsobem proti všem z vedení Rudé Hvězdy i proti vojenské rozvědce.

Jsem jim za to vděčný a také jsem jim to osobně řekl do očí. Určitě už nejsou mezi námi, ale předpokládám, že pamětníkem toho může být Pavel Studnička, člen jak bývalé Rudé Hvězdy tak i současné Hvězdy Pardubice, který na tom útvaru železničního vojska, kde jsem byl zařazený, tenkrát pracoval v dílnách a na trénincích býval často s námi. A jako férový chlap taky chování vedení oddílu odsoudil.

S panem Křivkou a panem Tunkou z Rudé Hvězdy jsem se pak už o tom nikdy po vojně nebavil, když jsem někdy octl v Pardubicích na závodech a mávl nad tím vším rukou.

Byla to taková divná doba. Ovšem všechno je zapsané v mých tréninkových denících, které si celkem pečlivě vedu od svých 15 let.

Ale bohužel se tento můj postoj dostal nějak ven se mnou do civilu a já skončil až do roku 1989 navzdory svému vzdělání v dělnické profesi. Až potom jsem řídil zásobování firmy, pak jsem učil na základní škole, pracoval tam jako vedoucí trenér sportovních tříd se zaměřením na atletiku a věnoval se také novinařině. Poněkud rozdíl, co!

A jako poděkování za to vše mám od státu důchod 13000 korun.

Moje rodiče a veškeré příbuzenstvo komunisté zničili a u mě v tom pak pokračovali, neboť dostali odněkud skvělou záminku.

A nyní si myslím, že by bylo dobré vědět, v jaké že to části armády pracoval kandidát na prezidenta a to, co oni prováděli asi dost vojáků a lidí kolem nich ví. Jen je dobré si to občas připomenout. Netvrdím, že pan generál Pavel sám byl ten, co páchal zlo, ale bohužel patřil k nim.

 

Je to určitě všechno dávno promlčené, ale chci mít alespoň sám před sebou čistý stůl, než zmizím z tohoto světa, proto s tím jdu na veřejnost až po tak dlouhé době. Hlavně jsem k tomu byl vlastně vyprovokován nastalou situací kolem volby prezidenta.

A doufám, že se lidé rozhodnou správně!