Poklady ze skříně - 8 - Quo vadis lidé

Poklady ze skříně - 8 - Quo vadis lidé

Poklady ze skříně – 8 – Quo vadis lidé

Zima pomalu ustupuje. Dává si na tom ovšem pořádně záležet, aby bylo vidět, že odchází s velkou nechutí. Už sice přírodě povolila několik slunečných a teplých dnů, ale potom zase spustila závoj chladu na pomalu se probouzející zem, pokropila ji krupičkami ledového sněhu a na to přilila mrznoucí déšť.

Trsy trav, které se pod silou prvních slunečních paprsků rychle zazelenaly a vytáhly do výšky, teď opět uléhají k zemi a první vlaštovičky jara, první květiny s pláčem mrznou a umírají.

Ale přesto se jaro postupně hlásí o svá práva. Je vidět, ba i slyšet, že přichází. Sníh na polích už zmizel, jen na stinných stráních lesů se ještě drží. Ledy na potoku popraskaly a pomalu tají a odplouvají na zvednuté hladině. Šedivě kalná voda stoupá ve střídajících se  přívalech tání a dešťů až k okrají břehů a někde se vylila dokonce i do luk a polí.

Všechno to kolem vypadá jako při každoročním příchodu jarního období, ale přesto je to pokaždé trochu jiné. Přes zimu se ledacos změní. Proto ptactvo letící z dalekých krajin nemůže někdy najít svůj bývalý domov. Také zvěř vracející se z blízkosti lidských obydlí, kde přes zimu hledala obživu, do svých sídlišť, je občas nemůže ani poznat.

Prastarý rybník, jehož břehy zpevňovaly kořeny mohutných dubů, býval rájem zvěře a ptactva. Jeho hladina zpola zakrytá rozložitými korunami a mokřady zarostlé neproniknutelnými houštinami a lány bohatých rákosových travin byla skvělým sídlištěm pro veškeré vodní ptactvo. Klid, jež tu občas rušili jen tišší blázni, rybáři, vyhledávala i ostatní zvěř.

I letos se všichni vrací s radostí ke svému oblíbenému domovu.

Jako první se objevili špačci. Ale co to? Jejich oblíbené vysoké stromy zmizely.

Bažanti vracející se z okolních zahrad přilétají s halasným křikem do svých houštin, skrývajících je před zraky nepřátel, ale křoviska také zmizela. Není tu již ani běžně zde zimující zvěř, která nikam nemigruje.

Zůstala tady jen kola spálené země a vysoko ořezané okrasné stromy. Všechno ostatní je vykácené, vytrhané a zničené.

Také vlaštovky spolu s ostatními drobnými pěvci se sem pravidelně rády vracejí. Starý neudržovaný mlýn rozpadající se pod nápory let a živlů, je oblíbeným místem pro stavby jejich kopulovitých hnízd a škvíry mezi cihlami nahrazují jiným ptákům nedostatek stavitelského nadání.

Jenže co to? Mlýn je úplně jiný. Stěny jsou opravené, okna zasklená, nedá se vletět dovnitř. Kudy k bývalým hnízdům?

Starý pískový lom za rybníkem vždy na jaře s radostí vítal vracející se opeřené i chlupaté obyvatele šelestem svých vzrostlých stromů a bzukotem pracovitých včel sbírajících pyl z vonících kočiček jív.

Zpěváčci prchají ze mlýna k lomu. Jenže už z dálky je vítá mrazivé ticho. Stromy zmizely. Rozmanitost zdejšího kousku přírody se proměnila v rovnou šedivou plochu písku s vysokými stěnami uhlazenými pásy buldozerů. Místo vůně vrb čpí ve vzduchu spálená nafta a stromy nahradila stará maringotka obklopená pneumatikami a dalším bordelem, co zde zůstal po lidech a jejich ničivé práci. Dokonce i jezírko na dně, kde žila kolonie speciálně chráněných mloků, zmizelo. Nikdo se neptal, radlice ho zahrnuly během pár okamžiků. Co je jim do nějakých živočichů, co tam žili.

Všechna vracející zvěř zděšeně pobíhá kolem. Hledá svá stará sídliště zděděná po předcích, kaliště, nebo jen své oblíbené stromy a křoviska. Ptáci krouží s křikem nad tou ohromující spouští. Nevěří tomu. Nechtějí odletět pryč. Ani neví kam.  Vždyť to byl jejich ráj. Proč sem lidi lezou se svou hnusnou civilizací, proč všechno ničí a je tím zabíjejí. Skoro odevšad už je vyhnali, pobili nebo i vyhubili a teď se vrhli i na poslední kout panenské přírody, který jim zbyl. Zatím aspoň rákosí na hlubokých bažinách zůstalo celé, tam se stroje ještě neodvážily. Dá se tam žít. Proto vodní ptactvo ještě zůstává a přizpůsobuje se změněným podmínkám. Lysky se potápějí k bahnitému dnu rybníka a kachny doprovázené vymalovanými mládenci také opatrně dál od břehu plavou po hladině. Ale vrátí se sem hůř přizpůsobiví ptáci? Ukážou zde zase své popelavé peří volavky? Zaklepe zobákem čáp, či jeho černý kolega? Husy se zde už asi také nezastaví. Labutě možná ano, ale ostatní vzácní ptáci, co potřebují svůj klid, tady už nevydrží. Stejně tak utekla již z rákosí černá zvěř. A postupně opouštějí svá bývalá sídliště i další zdejší obyvatelé. Ruch lidské práce a zdaleka viditelné ukázky jejich činnosti vyhání na další pouť za přežitím rodu veškeré ptačí samotáře a většinu vzácné pernaté a srstnaté zvěře.  Zůstávají jen ti přizpůsobiví. Ale jak ti se vydrží dlouho přizpůsobovat. Jak zde budou žít, až se bagry zakousnou do bahnitého dna a rákosové traviny zmizí v nenávratnu. A k  tomu všemu poklidný život přírody vyplní řev lidí?

Okolní lesy jsou zatím tiché, ale stráně pod nimi se už plní stavbami všech možných druhů chat. Jejich růst je až šokující. Do čeho se lidé pustí s osobním zájmem, to dokážou rychle provést. Ale také přitom zcela necitelně zničí všechno krásné kolem sebe.

A tak postupně mizí ptáci. Jejich zpěv už neoživuje koruny stromů. Lekníny smutně a opuštěně leží na hladině. Po širokých listech se už neprocházejí drobní rákosníčci ani konipasové. Sem tam mezi nimi jen projede lyska, ale jak ta zde dlouho vydrží?

Bažanti již odlétli hledat jiné remízky ke svému hnízdění, ale i těch kvapem ubývá.

Stejně tak rychle se ztrácí ptactvo a mnoho druhů zvěře, včetně ryb v zamořených vodách. Nemůžou přežít v tak likvidačním prostředí.

Přesto si lidé myslí, co všechno dělají proto, aby přírodu i její obyvatele ochránili. Jak jsou hloupí. A omezení. Kdyby je neustále někdo odněkud vyháněl, bral jim jejich obživu a životní prostor, vymřeli by.

A tak kolem kdysi nádherného koutu přírody, kolem rybníka obklopeného tichem hlubokých lesů umírá pomalu všechen život. Lidská civilizace tady pomalu a jistě rozkládá své mrtvolné sítě.

A všem příchozím, kteří milovali tento ráj a žili s ním v souladu po mnoho let, zvěstují velké tabule: „Vstup zakázán. Rekreační oblast OZAP!“

 

Autor: Zdeněk Smutný