Poklady ze skříně – 6 – Předtucha
Slunce pomalu mizí za obzorem a teplo stoupající z vyhřáté země se postupně rozplývá. Osvěžující větřík přináší čerstvý vzduch z lesů, který se nad rybníkem mísí s bahenními výpary, a oživuje tak podezřelé ticho v husté změti rákosových travin a všude rostoucích nezmarů, kopřiv.
Dosud vládly ve vzduchu jen obrovské shluky nejčilejších živočichů bažin, nepříjemných komárů, před jejichž nálety se každý živý tvor raději uchýlil do stínu trav či do chladivých vod. Většinou zde také všichni obyvatelé rákosového pralesa odpočívají přes parný den a chrání se tak před palčivými parsky žhnoucího slunce.
Srnčí zalehlé na suchých vyvýšeninách se pomalu zvedá a chystá nahoru pod les do polí a luk na paši. Stejně tak i černá zvěř ležící dosud ve svém oblíbeném kališti se probírá k životu. Bahenní povlak pokrývající jejich tvrdé štětiny rostoucí na silné kůži je dostatečně chrání před dotírajícími sosáky nepříjemného hmyzu.
Život v rákosí i na volné vodě se s příchodem večera čile probouzí.
Chvílemi se ozve plácání křídel o vodu. To se právě hlučným hřmotem vznáší kačení pár, v němž září pestrými barvami jemného peří kačer, a obloukem nad hladinou nabírá výšku. Tam opět obkrouží domovské hnízdiště a míří do luk na pastvu.
Na tento okamžik pravidelně čekají myslivci. Ale dnes netřeskly rány a kachny se klidně vzdalují z dosahu dostřelu brokovnic.
Napjaté ticho večera nevěstí nic dobrého. Něco visí ve vzduchu. Proto stará bachyně pořád otálí s odchodem do kukuřičného lánu na svoji pravidelnou krmi.
Přestože se již srnčí zvedlo a v klidu odešlo na pastvu, bachyně stále zůstává v krytu.
Ale mladí divočáci jsou nedočkaví. Chutné klasy kukuřice je táhnou ven z bezpečí rákosového podrostu.
Orobincové trsy se vlní, sem tam některý rákosový stvol pořádně zapraská, jak nevydržel nápor černého těla, voda šplouchá a drobné ptactvo prudce vzlétá před valící se masou divokých prasat, aby pak přece jen usedlo o kousek dál, kde nehrozí žádné nebezpečí.
Mezi myslivci stoupá nervozita. Kdy už se konečně objeví. Vědí, že tam černá zvěř je.
Neustále sledují pohyb v rákosí. A právě zase všechno na chvíli zmlklo.
Z travin pomaloučku vykukuje podlouhlá černá štětinatá hlava. Za ní se pak vysune celé tělo. Mladý kanec chvíli sleduje okolí. Všude je klid. Nic se neděje.
Tak jako na povel náhle divočáci vyráží ze svého krytu na pole, kde na ně vábivě kývou ve večerním větříku vzrostlé kukuřičné stvoly.
Náhle ticho přerve třesk výstřelu. A pak další a další a další rána…
Vzduchem se nese jemné chvění a čpí střelný prach.
Napětí v okolí se roztrhalo. Všechno živé zděšeně prchá a mizí v nejbližším úkrytu.
Divoká prasata se rozdělila a utíkají z tohoto pekelného místa.
A najednou je ticho. Takové prázdné ticho. Ani tráva se nepohne, jen ozvěna v dáli tlumeně vrací rány z výstřelů.
Na poli leží dva černé kopečky mrtvé zvěře. Třetí kus se dostal až skoro k lesu než ho zastihl smrtelný úder kule.
Ticho je v okamžiku prorváno vzrušenými hlasy. Krajem se nese ještě ozvěna, ale už je slyšet i chřupot trávy lámané těžkými botami. To lovci míří k padlé zvěři.
Bachyně se po výstřelech vyděšeně skryla v hloubi rákosí a tam zalehla do bezpečného krytu. Blížící se noc a dobrý úkryt, to ji trochu uklidnilo, ale dnes už ven nevyjde.
Ještě dlouho zní okolo rybníka hlahol lidských hlasů. Ještě dlouho je rušená příroda ze svého nočního klidu.
Ale i to všechno postupně umlká. Lidé i s úlovky odjeli a vše skrývající temnota noci začala polehoučku hojit rány způsobené člověkem.
Také na ně jednou dojde. A aby to nebylo hodně brzy, když se tak k matce přírodě chovají.
Pak nebude úniku.
Autor: Zdeněk Smutný