Poklady ze skříně - 3 - Zákony přírody

Poklady ze skříně - 3 - Zákony přírody

Poklady ze skříně – 3 – Zákony přírody

 

Zář odpoledního slunce nádherně zbarvuje údolí a kopce porostlé sytě zeleným lesem.

Vítr potřásá listy stromů, rostlinami a z velkého lánu řepky na okraji lesa svými nárazy vytváří zvlněné žluté moře.

Šum stromů splývá se zpěvem ptáků a bzučením nejpilnějších tvorů v této chvíli, včeliček, které přelétají z květu na květ a pečlivě sbírají pyl.

Trochu překvapivě zaznívá do této symfonie také volání kukačky. Kuku, kuku, zní zdálky. Pod modrou oblohou plachtí káně, sem tam se mihne hbitá vlaštovka a do toho slunce postupně mění podobu a tvář přírody prodlužujícími se stíny pomalu přicházejícího večera.

Ticho, klid a mír v ovzduší i na zemi vylákalo malého zajíčka březnáčka na paši k hustému lánu jeteliny. Vyběhl z křoví u lesa, kde dosud skrýval svůj kožíšek před paprsky slunce a s chutí přidřepl ke šťavnaté pochoutce.

Na kraji lesa nedaleko jetelového pole se v hromádce kamení mihl hnědý stín.

To stará a zkušená lasice vyběhla ze svého úkrytu a vyrazila podél stromů k myším norám v poli. Tichými a rychlými skoky se přibližovala k velkému myšákovi, který se zahloubal do hledání potravy.

Už se chystá skočit, když tu najednou je ticho přerušené vyděšeným dupotem. Myš zvedne hlavu a bleskově mizí v první díře v zemi.

Lasice se přitiskla k zemi a slídivýma očima pozoruje co se děje. Ale cupot zmlkl a znovu nastal klid. Zajíček, kterého vyplašil stín káněte, se zastavil, rozhlédl se kolem sebe a znovu pokojně sklonil hlavu k jetelovým lístkům.

Lasice ho pozorně sleduje. Díky jemu jí zmizela myší hostina v podzemí. Zajíček je zaujatý hostinou, jež mu mimořádně chutná. Pomalu se přibližuje k nepříteli, kterého nevidí.

Ještě krok a lasice vyráží. Zakousne se mu ostrými zoubky do hrdla a strhne ho nárazem svého těla k zemi. Vyděšené písknutí její oběti naplnilo ovzduší neklidem.

Zajíček se vzepjal a cukavými pohyby se ji snaží setřást. Lasice se ale znovu zakousne. Tentokrát zasáhne tepnu. Březnáček sebou ještě z posledních sil škube, ale život z jeho těla rychle uniká.

Když tu se náhle napětí v ovzduší změnilo prudkým závanem. Tráva kolem se zachvěla a její stébla uhýbají pod náporem vzduchu. Ssssšššš, zazní nad zemí svištivý zvuk brzdících křídel. Náraz na kořist a pařáty káněte přibily starou lasici i se zajíčkem k zemi. Zaznělo tiché rupnutí a lasička se zhroutila vedle své kořisti.

Káně ji přitlačilo ještě víc k zemi a ostrým zahnutým zobákem několikrát udeřilo lasici do hlavičky. Potom zvedlo hlavu, mávlo mohutnými křídly a těžce se i s kořistí odlepilo od země. Houpavým letem pomalu zmizelo mezi obrovskými duby, jejichž listoví zlatilo zapadající slunce.

Tichý šumot obnovujícího se života v přírodě, která pomalu mění svou tvář s přicházejícím večerem, zněl znovu klidně a mírně.

Napětí v ovzduší zmizelo. Ptáci se znovu rozezpívali a jen pod modrou oblohou už bylo prázdno.

Příroda dál nesmazatelným dojmem pěla své ódy na neustálou symbiózu života a smrti všude kolem. Přesně podle jejích zákonů.

 

Autor: Zdeněk Smutný