Poklady ze skříně – 20 – Živly – Slunce a vítr – závěrečná kapitola

Poklady ze skříně – 20 – Živly – Slunce a vítr – závěrečná kapitola

Poklady ze skříně – 20 – Živly – Slunce a vítr – závěrečná kapitola

U rybníka se nenápadně objevil hebounký vánek. Otřel se o listy stromů, pohladil vodní hladinu, rozševelil rákosí a pomalu začal leštit zkázu způsobenou svým silným bratrem vichrem a nevlídnou sestrou vodou.

Jemně, bez násilí odtlačil zbytek hrozivých mraků, zpod nichž opatrně vykouklo slunce a lechtivými paprsky začalo ohledávat zemi. Kapičky vody chvějící se na listech zazářily pod slunečním světlem skoro jako třpytící se drahokamy. Větříček lehce nazvedl lístky a vodní diamanty volně sklouzávají po větvích a kmenech stromů dolů. Sem tam se jemně zalesknou a stříbřitá clona jejich duhových barev se postupně ztrácí v zemi.

Slunce si pozorně prohlíží tu vodní kalamitu a začíná svým hojivým teplem vysoušet obrovskou vlhkost, která se drží u země po předcházející silné bouři. Zavolalo si na pomoc lehounký větřík a s jeho pomocí léčí rány po řádění živlů.

Nejdřív prozáří koruny stromů, prohlédne stromy a vánek pak pročísne listy, otřepe větvičky a setře zbylé vodní slzy. Spolu pak jako sehraná dvojice lékařů přírody postupují dál strom od stromu, květinu od květiny, rostlinu od rostliny.

Upravují všechno do krásy jako na nějakou přehlídku přírodní nádhery. Rostliny jim ihned děkují svým jemným šepotem i zázračnou vůní, která doplňuje čistý ozón, a rozezpívávají široké okolí.

Vlaštovky čistě umyté a dokonale vyleštěné plachtí vysoko pod průzračně modrou oblohou. A všichni ptáčci zpěváčci ladí své hlasy a spouští fantastickou symfonii, která nemá na zemi konkurenci.

Slunce se z výšky radostně usmívá nad svým dílem a postupuje ruku v roce s hebkým větříkem dál k zelenému pásu lesů, odkud již zaznívá veselý šum.

To všichni jeho obyvatelé s neskrývanou radostí vítají příchod nejdobrotivějších sil přírody. Tmavé jehličky jehličnanů spolu s listy listnáčů už setřepaly poslední drobné kapičky vody. Hřející síla slunce je přitahuje k sobě. Postupně je narovnává a jemný vánek je laská a hladí, jak pomalu proudí ve větvích stromů k jejich kmenům. Vysušuje rozmáčenou kůru a dole čechrá lesní houštiny.

Zabrousí i k vlhké zemi, zatřepe s lesními travinami, prolétne kolem kořenů a spěchá zvěstovat zářícímu slunci, kde mají jeho léčivé paprsky spočinout déle, aby zahojily co nejdřív rány způsobené právě skončenou bouří.

A sluníčko se nenechá dlouho přesvědčovat. Horlivě pracuje. Suší a prohřívá celý les. Teplo uvnitř hvozdů zasahuje i pod zem a vytahuje z ní těžkou vlhkost v podobě páry, která se zvedá mezi stromy do výše. Opar se proplétá mezi korunami stromů a stoupá k nebi, kde pomalu mizí pod náporem slunečních paprsků. 

Lesní koncert znějící na oslavu radosti a krásy přírody nádherně doplňují hlubokými tóny šumějící hvozdy a s nesmírným vděkem upírají svůj pohled k životodárné síle slunce. Nekonečný koloběh přírody pokračuje dál….

 

Myslím, že jsem vybral snad všechny přijatelné poklady z mé tvorby v mládí, tak je dobré tuto kapitolu uzavřít. Je možné, že se ještě někde něco objeví a pokud to bude k světu, na rozdíl od spousty mých básní, které se neodvažuji zveřejnit, určitě to zase vložím na náš web. Jen doufám, že jsem vás svými prvotinami příliš neotrávil.

 

Autor: Zdeněk Smutný