Poklady ze skříně – 18 – Živly – Voda – pátá kapitola

Poklady ze skříně – 18 – Živly – Voda – pátá kapitola

Poklady ze skříně – 18 – Živly – Voda – pátá kapitola

Liják se pomalu přesunul do lesů. V jehličí, listech, travinách, ostružinových a malinových houštinách bohatě vzrostlých na mýtinách a planinách v lese zuří mocné nápory deště. Vrhl se ihned za vichrem na stromy a smáčí jejich vedrem vysušená těla, oživuje zeleň jehličí i listů jak chrlí přívaly vod do korun.

Silné větve vzájemně propletené zadržují hlavní vzteklé nápory bouře, ale vody, té je moc. Hrne se po kmenech, prosakuje skrz větvoví i husté listy a zavlažuje vyschlou lesní půdu vonící zeminou a místy i plísní. Seschlé jehličí pod vodou vlhne, měkne a propouští všechnu vláhu do země.  Přestože pod korunami stromů při zemi šustot deště budí zdání poklidného koloběhu v přírodě, nahoře nad nimi v chuchvalcích hrozivých oblaků zuří bouře. Déšť houstne. Stromy se ohýbají pod jeho náporem, který zesiluje svými poryvy vítr. Najednou se v šedivých mracích rozsvítilo. Nebe proťala klikatá oslnivě žlutá čára a sjela někde v dáli k zemi. Vzápětí nato zaznělo hrozivé zaburácení hromu. A během chvilky další a další blesky prozářily nebe a s burácivým chechtotem zaútočily proti lesu jako tvrdá ruka pomsty za vyhnání jejich bratra vichru.

Umírající velikán cítí, jak přívaly deště postupně čistí jeho odhalené staré kořeny, jak z kopce stékají potůčky vody a po jeho šupinaté téměř stříbřité kůře kanou dolů velké kapky jako pozdní pláč přírody nad jeho skonem. Voda se odkrytou cestou podél padlého kmene valí dolů a sebou strhává listy a jehličí. Najednou narazila na zbytky roztříštěného mraveniště, na které spadl prastarý smrk. Zoufalí bojovníci před ní prchají do stran, ale aby bylo dílo zkázy úplné, bere divoká voda zřícenou stavbu mravenců sebou dolů také. Navíc vniká dovnitř a zatopí všechny komůrky, vyplavuje vajíčka a chudáky mravence, co nestihli utéct ven a se sobě vlastní krutostí to vše hrne dál do řečiště drobné bystřinky.

A bouře s neztenčenou silou řádí dál. Blesk stíhá blesk. Hromy duní do dálek a déšť bičuje koruny stromů. Nedaleko padlého bývalého vládce lesa se ozvala hrozná rána.

Celý les se zachvěl. Všichni živočichové zalezli ještě hlouběji do svých úkrytů a děr. Ostrá vlna projela stromem do země a děsivý praskot štípaného dřeva zmrazil široké okolí. To blesk sjel do bratra lesního obra, kterého předtím zdolala vichřice, rozčísl kmen odshora až dolů, a zapíchl se do země.

Bolestný pláč těžce zraněného smrku probudil celý les. Žluté dřevo rozštípnutého kmene září mezi hnědou kůrou a zelení rostlin. Do hluboké rány stéká dešťová voda a smývá těžkou vůni spáleného dřeva. Pryskyřice začíná pomalu vytékat z kanálků a snaží se aspoň nějak zalepit tu obrovskou díru. Její výpary se nesou lesem do dálky a zvěstují všem stromům, co se stalo s jejich bratrem.

A právě v tom okamžiku se lesy a kopce jakoby znovu semknuly a postavily pevnou hráz proti zuřícím živlům. Ty se ještě snaží vybít svou zlost, ale jednolitá síla a soudržnost zdravého lesního prostředí je mocná.

Bouře už nemá dost síly, slábne a rozpadá se. I déšť postupně ustává.

Znovu zní lesem vítězný chorál. Stromy si pomalu oddychnuly a zase rozšuměly do zelených hvozdů.

 

Autor: Zdeněk Smutný