Poklady ze skříně - 15 - Živly - Vítr - druhá kapitola

Poklady ze skříně - 15 - Živly - Vítr - druhá kapitola

Poklady ze skříně – 15 – Živly – Vítr – druhá kapitola

Jemné vlnění trav, třepot lístků spojený s drobounkým chvěním větví a věčný šustot mezi korunami stromů. Také třeba jen lehké pnutí v ovzduší, probuzené sem tam tichounkým našeptáváním v těch nejskrytějších koutech země. Nebo jemné vlnění vodní hladiny, od níž přechází tichý hovor v poplašné ševelení v travinách věčně nespokojených se svým údělem. Či zpěvavý hvízdot a třaskání zesilující někdy až v temné kvílení v údolích, též hlučný praskot, ba i jiné zvuky, to vše zvěstuje nespoutanou sílu nezkrotného pána vzduchu, větru.

Odnikud nepřichází, nikam se neztrácí, je prostě pořád tady s námi. Lehounké ovívání přinášející čerstvý vzduch se vždy přihlásí v pravou chvíli. Když pak oblaka stáhnou svoji dobrou tvář a nebe se začne mračit, tu i jako ten nejrychlejší posel vyrazí vítr k zemi rozsévat zlobu a chlad. Ničí a ubíjí všechno, co se neschová a předvádí se ve své nejhrozivější podobě. Není místa, kam by se nedostal. Jeho obrovská síla a mohutný řev proniknou z hor až do údolí, z moří i nad řeky, ba ani věčný klid v propastech ho není ušetřený.

Nemá cíl, nezná svůj směr. Bloumá světem a prostorem. Někde pomáhá, léčí a chrání. Jinde ničí, boří a zabíjí.

Je podezřelé ticho. Nepředstavitelné napětí v ovzduší. Na vodní hladině se nehne ani vlnka. Nahoře v korunách stromů je klid. I rákosové traviny ustaly ve svém věčném šepotání a ztuhle stojí v napjatém očekávání. Ani ptáček ve větvích nepípne, ba ani zvědavá rybka nevystrčí hlavu ze zelených vod, či na potoce nevyskočí štíhlý pstruh, aby lovil v chuchvalcích hmyzu, který jediný ze všech tvorů nedbá bouřlivého nebe.

Samička rákosníčka sedí v útulném kulovitém hnízdečku chytře zavěšeném v rákosí a zahřívá své budoucí potomky skryté zatím v tenkých skořápkách.

Náhle vzduchem něco projelo. Jako ostrý nůž rozčísl poryv větru vodní hladinu a v mžiku zmizel v dáli. Na chvíli je klid. Ticho před bouří. A najednou je to tu znovu.

Další nápor a silný vichr je tady. Řádí na vodě. Láme stvoly travin. Strhává listy z větví stromů a točí jimi ve velkém víru nad hladinou.

Další nápor je ještě silnější. Síla větru se zdvojnásobuje. Už ohýbá menší stromky a hvízdá v korunách vzrostlých kmenů. Divoce zakvílí a zvedá znovu spadlé listí ze země spolu s prachem a vrhá to všechno proti lesní cloně. Láme se zatím o jeho jednolitou masu, ale uniká skulinami a s ostrým sykotem míří znovu do boje. Nemá rovnocenného soupeře. Je tím nehroznějším útočníkem a chabá obrana přírody v některých místech mu hodně napomáhá.

Všichni živí tvorové, kteří se dosud neskryli, se snaží co nejdřív spasit v nejbližších úkrytech, do nichž mocná sila živlu přece jen tak moc nezasáhne.

Rachot ve vzduchu se na chvíli uklidnil. Vichr se vířivě vznesl do výšky a hledá kam zamířit. Listy a tráva, které vynesl sebou nahoru, pomalu padají dolů. Poletují sem a tam a dostávají se z točivého víru pryč.

Vtom vichřice sebrala všechny síly a znovu se vrhá dolů k zemi. Cestou popadla vše, co mezitím ztratila a švihla tím vším o hladinu rybníka. S ostrým sykotem otrhala lekníny a ve zběsilém odrazu vlétla do korun stromů.

Stará olše se zachvěla. Její dlouhá suchá větev léta odolávající všem takovým náporům povolila. Padá dolů. Cestou láme slabší větvičky a nabírá rychlost. Letí přímo do rákosí.

Samička rákosníčka sedící v hnízdě jen zapípla. Tvrdý úder těžkého konce větve, chvíle praskání při dopadu na zem a rázem je ticho. Smrtelné ticho.

Z kulovitého hnízdečka zbyly jen trosky travin, ze kterých bylo umně upletené, z nich probleskuje žlutá barva rozdrcených vajíček a chvěje se peří mrtvé ptačí mámy.

A i vítr na chvíli utichl. Zatočil se znovu nad vodou a jakoby vyděšený tím, co provedl, vyrazil rozbít se o zelenou masu lesů táhnoucí se do nekonečné dáli.

Autor: Zdeněk Smutný