Poklady ze skříně - 14 - Živly - Voda - První kapitola

Poklady ze skříně - 14 - Živly - Voda - První kapitola

Poklady ze skříně – 14 – Živly - Voda – první kapitola

Ševelení listů na stromech sklánějících své koruny místy až k zemi doplňuje vzdálený šum.

Známý, tichý, ale přitom neustále proměnlivý zvuk. Někdy milý a líbezný zpěv, jindy až skoro děsivý řev.

Ta, jíž patří tento hlas, ovládá na Zemi téměř všechno. Má pod palcem celou přírodu. Všechna dění kolem, vše jí podléhá. Před ničím se nezastaví. Tvoří, staví, boří….

Voda. Vyvěrá jako malý pramínek z hlouby země. Čisťounký a miloučký potůček, který k sobě stahuje všechny nápory dešťů a utíká nejkratší cestou směrem do údolí.

Tak je tomu po věky. Voda se valí, strhává sebou, co jí vleze do cesty. Neohlíží se napravo či nalevo, jde pořád dál za svým naplněním.

Ve skále zapomenutého lomu se mohutnými kořeny drží borovice. Kdysi dávno sem vítr zanesl semínko. To vyrašilo a strom začal bojovat o přežití. Těžký boj o každý kousek živné půdy poznamenal jeho tvar. Má pokroucené větve, co hledají trochu životodárného slunečního svitu mezi korunami šťastnějších lesních velikánů. A také hodně pokřivený kmen s mohutnými kořeny, jimiž se borovice zahlodává do skály a s jejichž pomocí rozrušuje pevný kámen, ze kterého také získává obživu ke každodennímu boji o přežití.

Drobní ptáčci si tento strom oblíbili. Roste na hodně nepřístupném místě ve stěně a tak chrání jejich hnízda před jakýmkoliv nebezpečím. Ze země se tam nedostane ani živáček. A opeření dravci jen málokdy slétávají pod mohutné koruny okolních stromů.

Snad i ten radostný ptačí zpěv znějící v koruně povzbuzuje borovici v jejím těžkém údělu.

Drobný potůček stékající z kopců, jenž si před nedávnem vyhlodal ve skále novou cestu, neustále dotírá na její kořeny. Strom se drží zuby nehty, ale voda je neúprosná. Padá podél trhliny ve skalní stěně dolů na kameny a rozstřikuje jemné kapky do okolí, až se zvedá chvílemi mlhavý opar, který někdy zahraje i duhovými barvami při záblesku slunce do chladivých par nasycených vodou.

V poslední době hodně pršelo. Bor cítí, jak potůček sílí, jakoby dostal velkou podporu a jak se zakusuje do stěny. Postupně odplavuje zeminu vytvořenou bojem stromu a usazenou na plošině a ve škvírách skály. Strom cítí, jak jeden kořínek za druhým ztrácí oporu, ale stále se nechce stát bezmocnou hříčkou studeného živlu. Kmen borovice se celý chvěje, ovšem pořád se drží zaklíněný ve stěně. Její hlavní kořen je vrostlý hluboko ve škvíře skály, tam ji pořád drží. Spára je dlouhá a strom stále věří, že se díky tomu zachrání. Ptáci ale už něco tuší. Létají vyděšeně kolem koruny a varovně křičí. Nevědí, co se děje s jejich milovaným obydlím.

Po delší době bystřina konečně podemlela velký balvan nahoře nad lomem, který jí už dlouho zavazel v cestě. Běh času se naplnil. Kámen padá dolů. Svojí váhou vytrhává kořeny stromu ze stěny a s třeskotem se dole rozbíjí na malé kousky. A za ním letí voda. V mžiku změnila koryto a kalná voda se řítí přímo do spáry, která je největší oporou kmene borovice. Vyplavuje hlínu a odtrhává kořen ze skály. Strom se kýve na všechny strany, ale jeho boj je už marný.

Ještě se chvíli drží. Jenže to nejde. Nemá se kde zachytit. Náhle se ozve silný praskot a bor padá dolů. Ptáci se s křikem rozlétají po okolí. Vajíčka z jejich hnízd se rozbíjí na kamenech, jak kmen se silným vzlykem dopadl na zem.

Voda v mžiku zaplnila uvolněnou skulinu ve skále. Znovu a znovu přepadává přes hranu stěny a s vítězným hukotem se valí dál směrem k modravým dálavám.

Jedno je jisté. Na své cestě se nikdy a před ničím nezastaví.

 

Autor: Zdeněk Smutný