Poklady ze skříně – 12 – Píseň lásky
(Sice jsem říkal, že své básně tu zveřejňovat nebudu, ale u některých přece jen udělám výjimku, aby byl pohled na moji tvorbu trochu komplexnější).
Noc teple rozevírá svoji hebkou náruč,
moudře prohlíží temnýma očima svět,
jež naplňuje zářivým světlem bledá luna s miriádami světlušek v tmavém nekonečnu,
hvězd, které vyplňují osudy křehounkých tvorů,
tvorů bláznivých a krásných, chytrých i mocných,
nespoutaně živých i zcela bezmocně oddaných.
Tvorů, jež žijí pro svou přitažlivost,
pro spoutanost jednoho s druhým,
pro nejkrásnější i nejhroznější věc v bouřícím světě,
pro lásku.
Jí se člověk vzpouzí zákonům přírody a přitom se jim podrobuje,
nechává se jimi spoutávat,
a přesto je trhá na kusy,
nenasytně prchá a zklamaně se vrací, raší, kvete, žije a umírá
jen pro jediný cit plnící jeho život, jeho vzpínající se smysly,
pro bouřící myšlenky, těžce se zmítající v pevných osidlech sladkého šílenství.
Bledost hvězd, v nichž čteme své osudy schouleni na lavičce,
prozařuje i Tebe, protkává Tvé hebké vlasy,
jež se vinou na útlá ramena a splývají s temným pozadím noci.
Tvou duší něco hýbe, něco se v ní děje,
jasné oči zasněně pohlíží do hloubi vod a ve hře odrazů paprsků luny
vzrůstá velkost Tvého já.
Jemná kresba tváře se prohlubuje, rty se lehce uvolnily, napětí opadá,
a Tvá úžasná krása naplňuje okolí nejnádhernějším teplem,
teplem klokotajícího citu,
jenž bouří v Tvé krvi a snaží se vyvěrat na povrch,
hledá cestu, prudce proudí sem a tam,
ale zatím beznadějně.
Osud ještě hraje dál symfonii na stříbrné struny harfy života,
ještě nespustil své zahnuté prsty z jemných lidských cest,
ještě nepovolil vytrysknout lásce,
co se vrší uvnitř tebe jako žhavá láva,
ještě čeká a já stále žasnu.
V mém srdci se odehrává strašlivá bitva,
souboj člověka s nepřirozenou mocí, kterou nedokážu ovládnout.
Ztrácím hlas i slova, myšlenky prchají do hlubin duše,
zámek lásky buší do světa
a snad i křičí.
Snad každý musí vědět, že já se skláním k tvým nádherným nohám a stávám se bezmocným Paridem naší doby,
jenž v hloubi žhavé lásky zmírá touhou po Tvé blízkosti,
po Tvých tichých a uklidňujících slovech,
po Tvých jasných očích plných něhy, v nichž se rozplývám v obláček nemohoucnosti,
po Tvé síle ženy, co mě přitahuje,
po tom lidském magnetismu,
po tvých hebounkých vlasech plných vůně života,
po tváři,
před jejíž krásou blednou všechny květiny
a ustupují do pozadí, když se jimi brouzdáš,
sama, ladných pohybů
radostných a veselých,
plných života a touhy,
skryté v hloubce Tvých citů
které čekají a čekají….
A já při tom blázním po Tobě,
Tvé vlasy mi obepínají můj spánek,
Tvé ruce mě zbavují horečnatých chvil
a tvé rty vysávají můj žár, co ze mě vyzařuje a přitom mě spaluje.
Všechno ostatní splývá a mizí v nenávratnu coby šedivá clona,
za níž se objevuješ jako bohyně krásy mého srdce
a já tak vzdálený zmírám touhou žít v poutech nádhery přírody jen s Tebou,
vše mi utíká a mizí,
protože mé oči vidí jen Tebe, Tebe, Tebe ……
Autor: Zdeněk Smutný