Poklady ze skříně - 12 - Píseň lásky

Poklady ze skříně - 12 - Píseň lásky

Poklady ze skříně – 12 – Píseň lásky

(Sice jsem říkal, že své básně tu zveřejňovat nebudu, ale u některých přece jen udělám výjimku, aby byl pohled na moji tvorbu trochu komplexnější).

 

Noc teple rozevírá svoji hebkou náruč,

moudře prohlíží temnýma očima svět,

jež naplňuje zářivým světlem bledá luna s miriádami světlušek v tmavém nekonečnu,

hvězd, které vyplňují osudy křehounkých tvorů,

tvorů bláznivých a krásných, chytrých i mocných,

nespoutaně živých i zcela bezmocně oddaných.

Tvorů, jež žijí pro svou přitažlivost,

pro spoutanost jednoho s druhým,

pro nejkrásnější i nejhroznější věc v bouřícím světě,

pro lásku.

Jí se člověk vzpouzí zákonům přírody a přitom se jim podrobuje,

nechává se jimi spoutávat,

a přesto je trhá na kusy,

nenasytně prchá a zklamaně se vrací, raší, kvete, žije a umírá

jen pro jediný cit plnící jeho život, jeho vzpínající se smysly,

pro bouřící myšlenky, těžce se zmítající v pevných osidlech sladkého šílenství.

 

Bledost hvězd, v nichž čteme své osudy schouleni na lavičce,

prozařuje i Tebe, protkává Tvé hebké vlasy,

jež se vinou na útlá ramena a splývají s temným pozadím noci.

Tvou duší něco hýbe, něco se v ní děje,

jasné oči zasněně pohlíží do hloubi vod a ve hře odrazů paprsků luny

vzrůstá velkost Tvého já.

Jemná kresba tváře se prohlubuje, rty se lehce uvolnily, napětí opadá,

a Tvá úžasná krása naplňuje okolí nejnádhernějším teplem,

teplem klokotajícího citu,

jenž bouří v Tvé krvi a snaží se vyvěrat na povrch,

hledá cestu, prudce proudí sem a tam,

ale zatím beznadějně.

Osud ještě hraje dál symfonii na stříbrné struny harfy života,

ještě nespustil své zahnuté prsty z jemných lidských cest,

ještě nepovolil vytrysknout lásce,

co se vrší uvnitř tebe jako žhavá láva,

ještě čeká a já stále žasnu.

 

V mém srdci se odehrává strašlivá bitva,

souboj člověka s nepřirozenou mocí, kterou nedokážu ovládnout.

Ztrácím hlas i slova, myšlenky prchají do hlubin duše,

zámek lásky buší do světa

a snad i křičí.

Snad každý musí vědět, že já se skláním k tvým nádherným nohám a stávám se bezmocným Paridem naší doby,

jenž v hloubi žhavé lásky zmírá touhou po Tvé blízkosti,

po Tvých tichých a uklidňujících slovech,

po Tvých jasných očích plných něhy, v nichž se rozplývám v obláček nemohoucnosti,

po Tvé síle ženy, co mě přitahuje,

po tom lidském magnetismu,

po tvých hebounkých vlasech plných vůně života,

po tváři,

před jejíž krásou blednou všechny květiny

a ustupují do pozadí, když se jimi brouzdáš,

sama, ladných pohybů

radostných a veselých,

plných života a touhy,

skryté v hloubce Tvých citů

které čekají a čekají….

 

A já při tom blázním po Tobě,

Tvé vlasy mi obepínají můj spánek,

Tvé ruce mě zbavují horečnatých chvil

a tvé rty vysávají můj žár, co ze mě vyzařuje a přitom mě spaluje.

 

Všechno ostatní splývá a mizí v nenávratnu coby šedivá clona,

za níž se objevuješ jako bohyně krásy mého srdce

a já tak vzdálený zmírám touhou žít v poutech nádhery přírody jen s Tebou,

vše mi utíká a mizí,

protože mé oči vidí jen Tebe, Tebe, Tebe ……

 

Autor: Zdeněk Smutný