Poklady ze skříně – 1: Dědictví předků
Při úklidu staré skříně ve sklepě jsem objevil napůl zasypané prachem a zešedlé věkem desky, ve kterých jsou některé mé povídky z mládí. Z počátků mého psaní na vojně a také nějaké ty básně. S těmi bych se tedy nechlubil, ale ty příběhy zkusím dát do čitelné podoby a zavěsím je na blog. Možná si říkáte, že to nejsou témata, která by na sportovní stránky patřila, ale já doufám, že blog to snese. Snad vás to nebude moc pohoršovat.
Stejně tak jako mé psaní z tehdejší doby. Pokusím se všechno zachovat v původní podobě, jen opravím největší chyby. Chtěl bych, aby bylo vidět, kam jsem se za ty desítky let posunul a jak se změnilo mé psaní. Snad k lepšímu.
Dědictví předků
Vítr si na zahradě tiše pohrává s listy stromů, kývá stvoly kukuřice a vytřepává z makovic dozrávající mák. Slunce mu na to shora s pochopením přikyvuje a rozlévá životodárné teplo do širokého okolí.
Pod stonky máku se vyhřívá zrzavé kotě. Mladý kocourek pomalu dospívající v krále kočičího rodu. Hrdě leží v póze sfingy a v ničem nezapírá svoje divoké předky. Oči přimhouřené před prudkým denním světlem sledují každý pohyb v okolí. Zajímá ho jakýkoliv šustot v trávě a svaly pod kůží mu co chvíli zahrají. Jen vyrazit.
Ale odpoledne je na zahradě klid. Jen vrabci vyklovávají z makovic mák, ba usedají i na strašáky, co na ně naivně připravili lidé.
Nejvíc života projevuje v odpoledním žáru hmyz. Včely přelétají z květu na květ a žluté hlavy slunečnic jsou plné čmeláků a různých broučků. Motýli poletují kolem zelí a kapusty. Přemisťují se od hlávky k hlávce, usedají na listech a znovu třepotavě vylétají k dalším rostlinám. Zahrada je přeplněná jejich černobílými křídly.
Zpod makovic je pozorují slídivé oči. Třepotavý pohyb rozdražďuje kotě na nejvyšší míru. Mírně se přikrčilo k zemi a celé se naježilo. Jenže bělásek se nad ním vznesl do výše a zmizel za plotem.
Kocourek zklamaně zaujal předchozí klasickou polohu odpočívající šelmy. Pruhy chlupů na kůži připomínající tygra zase poklesly. Ale napětí v něm zůstalo.
Pudy divokých předků zachvacují dál celé jeho tělo. Duch dávných lovců si ho cele získává. Neví, co se v něm děje. Jen v sobě cítí divokou touhu skočit a rvát. Zakousnout malé zoubky do masa a trhat. Krev v něm bouří, ale v kolem něho je pořád klid.
Opět zkameněl, jak mu to přikazují pradávné pudy. Jenže v tom vedru se stále nic neděje. Nikde žádný pohyb, co by stál za námahu. Jen ti motýli ho pořád rozčilují.
Jejich třepotavý let tak neustále poutá jeho pozornost.
Náhle jeden velký bělásek usedl na mladou kedlubnu kousek před ním. V kotěti se ihned probudila divoká šelma. Vyrazilo jako blesk. Láme stonky rostlin. Motýl se snaží rychle vznést, ale je pozdě. Tlapky kocourka ho srážejí na černou hlínu. Ještě třepe křídly ve snaze uniknout, ale kotě mlátí tlapkami po kořisti a přitiskuje ji k zemi. Pak si sedne, bičuje ocasem zem a bedlivě pozoruje okolí. Ale není tu nikdo, kdo by chtěl sebrat uloveného motýla. Nemusí svou kořist bránit, jak mu velí pudy. Pak sklání hlavu a trhá tělíčko běláska na kusy.
Chvíli sedí v záhonku a pak se majestátně zvedá a odchází pryč. Lov skončil. Jeho pudy se nasytily. Podlezl plot, prošel kolem kačen a s pocitem suverénního vítěze jim vypil připravené mléko, olízl si vousy a zalehl do stínu pod strom.
Vítr čechrá jeho chlupy a teplo horkého dne ho báječně hřeje a uspává.
Autor: Zdeněk Smutný