Poklady ze skříně - 7 - Ranní tragédie

Poklady ze skříně - 7 - Ranní tragédie

Poklady ze skříně – 7 – Ranní tragédie

Slunce svými paprsky probouzí nočním deštěm omytou přírodu a začíná ohřívat prochlazenou zemi. Na trávě, na listech keřů a stromů, které se už pomalu otřepávají z vodního přídělu, se ještě třpytí kapky vody. Na cestě, ba i v trávě stojí ale pořád velké louže. Zvlhlý les tiše vítá teplé paprsky životodárného slunce a celá náhorní planina se skoro usmívá stejně jako okolní fauna.

V rozpadávajících se kamenných stěnách starého lomu se již za dlouhá léta, kdy se zde nic netěží, uchytil bohatý život.

Různé keře, ale také borovice, topoly a jívy rozrušují pevnost skály a bojují o život i v těchto těžkých podmínkách.

Okolní hustá zeleň téměř skrývá stopy po činnosti lidí, kteří jsou zde ovšem častými hosty.

Na dně lomu nad jezírkem stojí malý cihlový domek, jenž kdysi sloužil jako kabiny hokejistům v zimě. Teď v létě zde našli své sídlo tenisté a volejbalisté, protože se na planině v lomu upravilo hokejové hřiště na tři kurty.

Zářivky obklopující hrací plochu se ztrácejí v korunách stromů a jen bílé čáry trochu narušují přírodu.

Šumot listů, bzukot hmyzu a oslavné zpěvy ptáků zde vytvářejí po ránu nádhernou idylku poklidného chodu života.

Na zakrslých borovičkách přidřepávají mladí konipasové a sem tam se mihnou i sýkorky. Z křovin vylétl kos a namířil si to na lup nahoru do třešňových sadů.

Odtud zpět zase letí uspěchaně špaččí samička s první ranní krmí pro nenasytná mláďata, skrytá v dutině vrby dole u hlubokého jezírka.

Z cesty, která vede do tohoto ráje, se ozval varovný výkřik drozda. Vyděšený pták prolétl přes planinu a zmizel nahoře v křovinách. Nastalo na chvíli ticho, které ale za okamžik opět přehlušil čilý ruch tvorů shánějících potravu.

Z pod skloněných větví bříz vylákalo štěbetání ptáčků poletujících od stromu ke stromu starého bažantího kohouta. Kmeta, jenž přežil už mnoho podzimních lovů a věděl, kde vždy včas zmizet a dobře se skrýt. Majestátně překročil potůček, který odvádí vodu z jezírka a vklouzl do vysoké trávy.

Z lesa vyběhl mladý srneček. Zamířil přes planinku ke skále, kde rostla u malého pramínku studené vody zvlášť šťavnatá travička. Srnec znal dobře tohle místo. Věděl, že lidé sem přicházejí, až zmizí rosa a proto se klidně věnoval chutné paši.

Z výšky zní jen vzdálený hukot letadla, přelétávajícího nad lesy.

Ovšem najednou je slyšet rachotivý zvuk vysokých otáček motoru auta. Na planince je ale stejně pořád živo. Na tyto zvuky rušící zdejší božský klid si všichni místní obyvatelé zvykli. Ovšem rachot mocně tůrovaného auta sílí. Srnec pátravě zvedl hlavu a zavětřil.

Zpěv a štěbetání najednou umlká. Blíží se nebezpečí.

Z lesní cesty se na hřiště řítí sportovní auto. Ze stromů lemujících často používané cesty vyděšeně vyletují ptáci. Po mohutné vrbě prchá pryč i rezavá veverka.

Srneček na planině strnul. Bažantí kohout se prudce zvedl ze země a s hlučným plácáním křídel vzlétá nad stromy a mizí v lese.

 Zvuk křídel srnce probral. Rychle poskočil a vyrazil nahoru ke skále, kudy vede úzká zvířecí pěšinka. V tu chvíli vlétlo do areálu červené auto. Prudkým smykem po mokré trávě ho řidič otočil dokola. Motor řve, tráva a drny létají z pod prokluzujících kol.

Srnec vyděšeně skáče po skále co nejrychleji nahoru do spásonosného lesa. Ještě pár metrů a bude daleko od té ječící červené bestie. Odráží se. A tu mu najednou povoluje kámen pod zadními běhy. Marně hledá oporu kolem sebe. Přední běhy se snaží zachytit o kameny, ale skála zvětralá časem a narušená kořeny stromů povoluje také. Tělo srnce se řítí dolů do hloubky na rozsypané kamení na zemi. Srneček ještě v pádu zděšeně zabekal. První náraz na kámen a dál už padá jen jeho bezvládné tělo.

Lesem zní hrkot padajícího kamení a praskot jimi lámaných keřů.

Ozývá se už jen tlumené žuchnutí. Tělo se několikrát převrátilo a zůstalo ležet v nepřirozené poloze na zemi. Z nozder krásné hlavy pyšného a zdravého zvířete vytéká tmavý pramínek barvy. Už nikdy nebude nosit hrdě parůžky.

Všechno živé v okolí mlčí. Ptáci odlétli. Snad i stromy si přestali povídat. Napětí ve vzduchu by se dalo možná i krájet.

Neustálé nebezpečí pro všechen život v přírodě se znovu připomnělo.

Přišel člověk a přinesl smrt. 

 

Autor: Zdeněk Smutný