Moje osobní likvidace ještě před Štědrým dnem

Moje osobní likvidace ještě před Štědrým dnem

Moje osobní likvidace ještě před Štědrým dnem

 

Sníh, co ho na nás někdo shora poslal v tunách, zaplácal všechny cesty a v tom bílém bordelu se nedalo vůbec chodit. O běhání ani nemluvím. Je fakt, že já to na sněhu nikdy neuměl. Vždycky mi to podkluzovalo a šel jsem buď na hubu nebo mi zařvaly achilovky. Či oboje. A ještě k tomu i nějaké to nachlazení a podobné radosti. Nechápu, že má někdo zimu rád. Já ji nesnáším odjakživa. Nevadí mi vedra v létě, ale zima mě štve od té doby, co mi modrají ruce i nohy a bolí záda, mám z ní okamžitě zánět prostaty, a ještě další chuťovky.

Už jsem začal i poohlížet po běhátku, ale pro mě je to příšerný mor. Poskakovat po pásu. Ovšem možná mi nic jiného nezbude. Ten studený vzduch mi dělá v průduškách takovou paseku, že i kůrovec je proti tomu příštipkář.

Ovšem před Štědrým dnem se oteplilo a na hlavních silnicích slezl sníh. Tak jsem šel nejdřív zkusit něco odpajdat. Příšerné. Já už se neumím po silnici ani pohybovat, jak pořád běhám v lese. Nefungují mi tam nohy. Připadám si, že i v tom mrazu se mi lepí nohy do asfaltu. A to jsem zamlada po silnicích lítal jako čert. Tedy kulhavý.

A hned v pátek jsem si fanfarónsky řekl, že proč se trochu neprotáhnout v kopcích. Rychle jsem zapomněl, jak mě před 14 dny prohnala na Martině devadesátiletá babka s tyčkami, artrózou kyčlí, možná i kolen a s věncem na zádech, co nesla na hrob. Třeba ho brzo přehodí na můj. Je pravda, že místo tam je. A epitaf na mramorové desce už je taky skoro hotový. A podle mě na tuto dobu sedí jako…. Ať jsem slušný.

Rozvažte si to sami:

Po letech dřiny

pro tento stát

na stará kolena

zdechl jsem hladem,

neb jiní tu přec musí žrát!

 

Takže vždy připraven! S tím jsem vyrazil na ty kopce. Ne na Martin, naštěstí tam ležela fůra sněhu, takže jsem měl dobrou výmluvu, ale dal jsem si kopeček na konci obce směrem na Habrovany. Tedy on to, abych byl objektivní, ani kopec není, ale přece si nebudu podrývat psychiku, že běhám skoro po rovině. A začal jsem opravdu rozvážně. První pětistovku jsem dal takovým fofrem, že mě předběhl i hlemýžď, co se spěchal někam schovat, protože ho omylem vytáhlo slunce z ulity a až pak pochopil, že je to tradiční vánoční omyl přírody. Po první pětistovce jsem to viděl tak akorát na návrat domů. Než jsem slezl dolů, tak mě to přešlo a šel jsem zkusit, jestli zdolám ten habrovanský Everest ještě jednou. No, bylo to ještě o pár vteřin horší a tepy vyšší. Křižoval jsem do toho kopečka jako plachetnice na moři proti větru, on tedy nefučel, překvapivě, ovšem značně jsem znervózňoval dojachané řidiče, co si na té silnici honí ego obrovskými auty. Díky mně nemohli šlápnout na plyn. Na jejich přiblblé troubení jsem vztekle odpovídal vztyčeným prostředníčkem. Na víc nebylo sil.

Nahoře jsem si odpřisáhl, že další výběh už nedám. Jenže než jsem se došoural opět k Sokolovně, nedalo mi to a zkusil se otočit. Co vám budu povídat. Bylo to ještě příšernější.

 „Končím,“ naznal jsem. Jenže při cestě dolů vylezl z posledního domu v obci můj spolužák ze základky i s manželkou a nedalo se nic dělat. Musel jsem to otočit ještě jednou. Přece nebudu za sračku. Ať vidí, že se pořád hýbu, když on se sotva valí. Ještě jsem na ně machrovsky zavolal a pozdravil je, jak jsem je míjel cestou nahoru a kapku přidal, ať sakra vidí, co jsem za borce. To jsem si dal. Po pár metrech mi došlo. Nohy mi zcepeněly a ztvrdly v železobeton. Z plic se mi rvaly kusy ven a průdušky běhaly po okolním křoví. Tepy se změnily v souvislou čáru. Jako při exitu. Jakmile jsem uviděl, že na mě oba kašlou a jsem jim totálně ukradený starý blbec, okamžitě jsem to zalomil a mít sebou cepín, tak jsem ho použil, abych se vyškrabal nahoru. Stejně se ten kopec každým dalším výběhem nějak podezřele zvedal. A zemětřesení nikdo nehlásil. To bylo určitě jen v Nemojanech na cestě do Habrovan. Bez debat. Jinak by mi garmin nemohl měřit pokaždé jiné stoupaní. Přístroje neošálíš. Bestie jedna kopcovitá. Tak jsem měl za sebou čtvrté plížení, a to mi najednou přišlo málo.

„Dám ještě dva kopce, ať mám aspoň tři kilometry do vrchu,“ přesvědčoval jsem svou hlavu, která mi druhým hlasem odpovídala, že jsem debil a že poznám, zač je toho loket. Šlo fakt už jen o hlavu. Tělo totiž začalo stávkovat hned dole, ale já si mlel stejně svou. I ten hlemýžď si nahoře ťukal tykadly do ulity, co je to za vola a raději zalezl do napadaného listí pod křoví, co lemuje silnici, aby mi nemusel ukazovat, kdo je tam zrovna rychlejší.

Nahoře jsem chvíli nevěděl, kde jsem a probralo mě až nějaké divné auto, co houkalo jako o život, protože jsem stál uprostřed cesty s rukama zabořenýma do kolen a nevnímal svět. „Záchranka,“ radostně jsem zvedl ruce. Leda houby. Nezastavili a letěli dál dolů do dědiny.

 „Tak ani ti mi nepomůžou,“ naznal jsem zklamaně a opatrně slezl dolů. A vztekle se obrátil do toho kopce ještě jednou. Po šesté. Myslím, že i Edmund Hillary zdolal poprvé Everest rychleji, než jsem já došoural nahoru. Garmin vysílal signál, že už nezachycuje tepy a začala se mi vlnit před očima i silnice. Všechno je proti mně. Vztekle jsem se otočil a jal se přískoky plížit domů. A to to mám ještě k baráku do kopce. Tam bych to už nedal. Naštěstí mě u kapličky naložil dobrý člověk, když viděl, jak se tam potácím, a hodil mě domů. Prý nemám chlastat, když jdu běhat. Magor, chtěl bych ho vidět na mém místě. Musím zjistit, kdo to byl, aby to nedával v hospodě u piva k dobru. Nebo nedej Bože někde na závodech. Ta ostuda.

Doma jsem padl téměř do bezvědomí a nemohl se ani napít, jak jsem měl obrácený žaludek. A otočit kohoutkem ve vaně? Nadlidský úkol.

Zbytek dne jsem se křísil. Sem tam jsem upadl do kómatu a občas jsem nevěděl, kde jsem, když jsem se probudil.

No, jestli já fakt nejsem starý blbec.

To bylo naposledy.

Umřít se dá i jinak a ten epitaf může ještě chvíli počkat.

Tak zatím marně čekám, kdy mi otrne a já opět vyrazím.

Alkoholici mají heslo: „Pít až do bezvědomí.“ A já jsem ho upravil: „Běhat až do bezvědomí.“

To by v tom byl čert, ten kulhavý, aby to ještě jednou nešlo jako dřív.