Drahanská vrchovina je rájem běžců a cyklistů

Drahanská vrchovina je rájem běžců a cyklistů

Drahanská vrchovina je rájem běžců a cyklistů

 

Nevíte kam se vydat a v rozpacích stojíte před oknem. Venku je nádherně, tak pokud vám chybí inspirace, provedu vás krajinou, co je mi bližší než cokoliv jiného. Strávil jsem tam hodně času a až ji poznáte, určitě se tam budeme často potkávat. Pořád nevíte, kde to je? Tak pozorně čtěte!

Provedu vás opravdu běžeckým a cyklistickým rájem u nás na Drahanské vrchovině. Nejdřív jsem nevěděl, odkud začít, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že vás povedu potrati, po níž velmi rád, určitě už 45 let, běhám a cestou jen upozorním na různé další varianty. Zdůrazňuji, že se tam dají najet stovky kilometrů na kole v téměř ideálním přírodním prostředí, bez provozu aut, ale na dokonalých silnicích, které si tam lesáci postavili kvůli svozu kulatiny. Brňáci mi určitě dají za pravdu, neboť i jejich častým poutním místem je rybník Pod Hádkem za Ochozem, nedaleko jeskyně Pekárna, sídla pravěkých obyvatel naší země, a odtud se dá jet různými směry kamkoliv i chráněnými přírodními rezervacemi Říčky nebo i třeba kousek dál Rakoveckým údolím.

Vraťme se na začátek našeho výklusu. Vydáme se od vlakového nádraží Luleč, jehož převážná část spadá do katastru obce Nemojany, směrem na Křtiny. Cestou míjíme rybník Chobot i s jeho ostrovem a pomalu se noříme do lesa. 

Již na třetím kilometru odbočíme po úzké asfaltové silničce doleva, závora bývá obvykle otevřená, pokud ne, tak ji doporučuji oběhnout, na přeskakování je v kopci dost vysoko, mohli byste velmi tvrdě narazit. Přivítá nás majestátné ticho hlubokého lesa i se svými modřínovými velikány, po jejichž spadaném jehličí na okraji cesty se běží jako po mechu, sem tam s prolukami nově vysazených školek nebo mladého lesa. Z údolí běžíme vzhůru dost strmě, zejména prvních 1500 metrů, kde je převýšení dobrých 100 m, ale nádherným klidem lesa, takže vám to ani nepřijde tak těžké, pak už jen pozvolna stoupáme asi do výšky 500 metrů nad mořem. Kopec je dlouhý 4,5 km, vím to přesně, protože zde v létě pořádám dvaobrátkové závody na 7 a 9 km a trať mám po pětistech metrech označenou a vyměřenou.

Sem tam narazíte na cyklistu, možná i někde uslyšíte motorovou pilu party dřevařů,ale spíš vás budou provázet svým zpěvem ptáci a z výšky sledovat ostrým zrakem draví ptáci, kroužící pod blankytně modrou oblohou, jež prosvítá mezi stromy.

V tak nádherném prostředí si ani neuvědomíte, že již máte za sebou 7,5 km. Teprve tady narazíme na první lesní křižovatku. Právě jsme se napojili na cyklistickou magistrálu.

My se vydáme opět doleva. Doprava bychom se dostali na hlavní cestu do Křtin a tam pak buďto dolů přes Račický zámek až k pístovickému rybníku, nebo doleva na Říčky a odtud třeba dolů do Rakoveckého údolí a pak i dál lesními cestami k rybníkům do Jedovnic.

Ale zpět na naši trasu. Asi po půl kilometru nás vítá křižovatka Tři Javory. Opět se stáčíme doleva a z kopce dolů míříme do Olšan.

Pokud byste se pustili dál rovně po silnici, narazíte po 2,5 km na široko daleko největší lesní křižovatku, rozcestí Kalečník. Odtud se můžete vydat několika různými trasami, vezmeme to po pořádku, ze směru, odkud vám to popisuji, tedy od Třech Javorů.

Zprava dolů se dostanete na druhý konec Říček a odtud pod Hádek, další cesta nás dovede okolo překrásných rybníků, ukrytých v hlubokých lesích, do Hostěnic, následující odbočka pak na silnici mezi Pozořicemi a Hostěnicemi. Doleva, dolů, pak z Kalečníku můžeme sjet do Vítovic a potom dál do Rousínova. To ještě není vše, protože dvě lesní cesty z této velmi cyklisticky frekventované křižovatky vedou na horní a dolní konec Olšan.

My ale běžíme dolů hlubokým lesem od Třech Javorů a zanedlouho mezi stromy už prosvítá hladina olšanského rybníčka, na jehož břehu stojí, snad odjakživa, svatostánek cyklistů, hospoda U červeného buku, kde každoročně probíhá odemykání cyklistické sezóny na začátku roku a zamykání koncem roku.

Uprostřed Olšan už ale nenarazíme na slavný hostinec U pštrosa, kde se natáčela většina hospodských scén z filmu Dědictví s Bolkem Polívkou, stojí tam nový kulturní dům, a máme možnost odtud vyrazit po silnici směrem k jeho bývalému olšanskému království, na rozsáhlou farmu se vším možným.

Já se tomuto turisticky atraktivnímu místu raději vyhýbám a úzkou pěšinou mezi zahradami vás provedu okolo olšanského hřbitova zpět do lesů, do toho jejich ticha a klidu, co nám teď v poslední době tak schází. Možná už tady v hloubi věčného pokoje přírody si uvědomíte, že se třeba celý život pachtíte za něčím, co vám tady teď připadne až téměř nicotné a zařeknete se, že tak už tedy ne. Třeba se právě tu, na 12. kilometru našeho běhu, rozhodnete jít jinou životní cestou, ke které vás bude snad i inspirovat nádherně kouzelná příroda Drahanské vrchoviny.

My ovšem dál sbíháme pořád dolů z kopců, podél staré hájenky, kousek po rozbité cestě, na kterou asi lesákům už nezbyly peníze, na hlavní silnici vedoucí z Habrovan do Nemojan a pak přes vesnici zpět k začátku naší dnešní běžecké trasy, k vlakovému nádraží.

Máme za sebou 16 kilometrů a jsem přesvědčen, že pokud vnímáte jen trochu přírodu jako já, tak vám to ani nepřišlo moc dlouhé a možná byste si i něco přidali.

Není nutné jít stejnou cestou, kterou jsem vás právě navigoval, tady v širokém okolí se dá kdekoliv zastavit auto a vyrazit se jen tak proběhnout, projet a nadýchat se čerstvého vzduchu, plného neuvěřitelných lesních vůní, jež vám dají zapomenout, alespoň na chvíli, když to nedokážete napořád, na nepříjemnosti a strasti vašeho současného stresem naplněného života.