Dobří lidé ještě žijí, aneb záchrana jezevčíka

Dobří lidé ještě žijí, aneb záchrana jezevčíka

Dobří lidé ještě žijí, aneb záchrana jezevčíka

 

Možná si říkáte, že to sem nepatří, ale doba je pohnutá, závody nemáme, lidé jsou na sebe zlí, tak si říkám proč nezveřejnit i nějakou tu hodně potěšující událost, která ukazuje, že se přece jen mezi námi najdou dobří lidé, ze kterých mám velkou radost.

A ještě víc mě těší jako jednoho ze starousedlíků v Nemojanech, že právě do naší obce se přistěhovali tak úžasní občané, kteří neváhali pomoct tam, kde já nic už nezmohl.

Tedy jde hlavně o jednu hodnou paní, ta rozjela záchrannou akci na poměry v Nemojanech nevídaných rozměrů, kde je většině obyvatelů všechno jedno a pro záchranu psa zatoulaného by nepohnuli ani malíčkem.

 

Jak to tedy začalo?

Jel jsem jako obvykle do Olšan do studánky Koretinka pro vodu, protože ta, co nám teče doma z kohoutku, se opravdu nedá pít. V neděli odpoledne. A přes cestu nám přeběhl na silnici nad mezi Nemojany a Habrovany U černého křížku, jak se tomu zde místně říká, jezevčík a zmizel v kukuřičném poli. Podle myslivců, kterým byl ovšem osud tohoto psa naprosto lhostejný, plného divočáků a lišek. Viděli ho několikrát, ale vůbec se nad tím nepozastavovali. Je ovšem zajímavé, že se zdržoval stále právě na tomto místě, z čehož jsem vydedukoval, že ho tam někdo vyhodil a on pořád čeká, že si pro něho jeho páníček přijede.

Cestou zpátky jsem ho už neviděl, ale nemeškal jsem a zveřejnil na facebooku ve skupině Vyškov – srdce Hané na dlani, která mi přišla rozumnější než jen zpráva pro mé přátele na facebooku, tento text:

 

„Mezi obcemi Habrovany a Nemojany, u cesty, která odbočuje do lesa ke staré hájence na místě zvaném U černého křížku, tam ten kříž na té křižovatce taky stojí, se potuluje hubený rezavý jezevčík bez obojku. Je asi dost vyděšený, utekl mi do kukuřičného pole. V 17:30. Zřejmě ho tam někdo vyhodil, ale pokud někomu patří z okolních vesnic, tak víte asi kde ho hledat. Víc pro to nedokážu udělat.“

To bylo tedy v neděli 17. října.

 

Co se dělo dál?

Velmi mě překvapilo velké množství sdílení mé zprávy a pak hlavně to, že se v kukuřičném poli objevila mikina a misky s jídlem a vodou. Také jsem se tam denně stavoval a doplňoval misky granulemi i vodu. Tu jsem měl v láhvi opřenou o křížek.

A jídlo mizelo, to sice mohlo znamenat, že ho mohly sežrat lišky, divoká prasata by to roztahala, rozryla okolí a rozdupala, ovšem v provizorním pelíšku z mikin někdo spával a tím pádem bylo jasné, že se tam pes vrací. Snažil jsem se ho zavolat, chodil kolem a pískal. Bohužel nic.

Ovšem já byl houby akční. Paní Andrea Křivá, dobré to srdce z Nemojan, která tam vytvořila ten pelíšek a začala s jídlem, nemeškala a připravila aktivně záchrannou akci společně s útulkem Tibet z Maref.

 

Jak záchrana proběhla?

Borci z útulku tam nainstalovali odchytovou klec a pak nezbylo nic jiného čekat.

A hned za pár hodin se objevila zpráva ne facebooku: „Máme ho.“

A vzápětí i fotky hodně vyděšeného psa.

Z toho se ovšem vyklubal velký mazel, který byl ovšem hodně dlouhým pobytem venku značně zdevastovaný.

 

A nakonec to nejlepší

A další den mi přišla skvělá zpráva. Našli se majitelé, manželé Hergrovi ze Sivic, kteří pejska dlouho hledali.

I takto:

Tahle žádost o pomoc visela na webu obce Sivice včetně jeho fotky:

„Dne 28. 6. 2020 /neděle/ vyskočil z okna v Sivicích u zastávky pejsek a utekl. Je přátelský. Jmenuje se Raška…..“

A také vyvěsili plakáty po okolí, zveřejnili vše i na Psím detektivovi a pořád nic.

Nebyl jsem u toho, ale asi to muselo být krásné shledání po tak dlouhé době.

Navíc pan Jiří Hegr měl zrovna narozeniny a podle něj to byl nejkrásnější dárek v životě, když si pro svého rodinného mazlíčka přijel. 

Je v podstatě zázrak, že tak dlouho dokázal pes přežít v takovém pro něj určitě nehostinném prostředí. Ale jako krátkosrstý jezevčík by asi v zimě už pak neměl šanci, takže jeho záchrana přišla opravdu za pět minut dvanáct.

Ovšem za tu akci je nutné poděkovat dobré duši, což je Andrea Křivá, která pro jeho odchyt udělala maximum.

Sice mi pořád vrtá hlavou, jak je možné, že se zdržoval pořád tak dlouho na jednom místě, ale to je teď už vedlejší a jeho majitelé si ho již určitě pohlídají, aby opět někam nevyrazil na výlet.

Jsem rád, že se to všechno takhle povedlo a ještě větší radost mám z toho, že se pes vrátil domů.

Dovedu se dokonale představit štěstí manželů Hegrových, kteří se s ním po docela dlouhé době opět shledali. Mám také psy a jsou to členové rodiny, takže si dokážu představit jejich radost.

Zaplať Pán Bůh, že to tak dopadlo.

 

Autor: Zdeněk Smutný