Bohové na Olympu mi nařídili šetřit: II
Nu což, nenechám se přece odradit prvními neúspěchy při tom mém šetření. Co se mi přihodilo minule, to už je snad pryč. Musím přece pomoct národu, jak nám hlásají ze všech médií. Ruku v ruce a společně ke hvězdám. Nebo tak nějak.
Musel jsem na kontrolu k mé paní doktorce. Jak se tam ale dostat? Autem? Na to nemám dost vysoký důchod, abych si to mohl dovolit. Vlaky v naší kdysi slavné železniční zastávce, kde parkovaly i spěšňáky, nestaví. Dobrá parodie dráhy, co!
A na autobus nejdu. Za prvé se v něm nedá jet načerno jako ve vlaku, důchod mě nutí i k těmto podvodům, a za druhé mám z tohoto vozidla fóbii. Před lety, když jsem běžel z práce mě pod nemocnicí ve Vyškově srazil velmi šikovný autobusák a odrovnal mi na půl roku záda. A zničil kariéru.
Tak co nám zbývá. Kolo. To nesmím. Na mou chronickou prostatitidu je už zima. Odnesl bych to dalšími návštěvami u urologa. Nic proti němu, je skvělý, ale jaksi se mi tam moc často nechce.
Takže jedině běžet. Co to bratru je osm kiláků. Vyrazil jsem trochu dřív. Už mi ty nohy tak neběží, nějak cítím v zádech ty roky, co mi leží na hřbetě a tlačí mě čím dál víc k zemi. Asi ví, kam budu brzo umístěn.
Ale zvládl jsem to v pohodě. S úsměvem jsem vběhl do čekárny a tam nastal tepelný šok. Pokud nevíte, co to je, tak vězte, že je to příšerné. Během chvilky se z vás leje pot jako kdybyste skládali sto metráků uhlí. Ostatní pacienti si ode mě okamžitě ostentativně odsedli. „No, aspoň je víc místa,“ pomyslel jsem si. Jenže pot se ze mě řinul dál. Začal jsem odkládat svršky. Brzy jsem dospěl do stádia, kdy už to víc nešlo. Byl bych zatčen za pobuřování veřejnosti. A v té chvíli se otevřely dveře z ordinace. Sestřička na mě zděšeně pohlédla: „Co vám je?“ Jenže právě v tom okamžiku mi zaskočila slina v krku a já jen místo odpovědi něco zachrčel. „Pojďte okamžitě dovnitř,“ lekla se ta hodná paní.
Podíval jsem se po ostatních lidech v čekárně. Jen decentně zatleskali jako když se tleská fotbalistům při vrácení úmyslně zakopnutého míče po ošetřování soupeřova hráče.
Tak jsem se odlepil z té kaluže potu na sedadle a vešel opatrně do ordinace.
Bez měření tlaku, stejně by se jí to nepodařilo změřit, ten přístroj na to nemá dost vysokou stupnici, jaký jsem ho zrovna po té ostudě měl, mě sestřička hned vrazila do dveří k paní doktorce. Trošku poskočila na židli: „Co se děje,“ vydechla, kdy uviděla moji potem zbrocenou a zrudlou tvář. To už jsem ovšem mohl mluvit a tak jí nastínil, co se stalo. S úlevou se zasmála. Zná mě ostatně ze závodů, taky běhá. A ještě raději byla, že mi nic není. Moc dobře ví, že všechny moje potíže jsou příšerně komplikované.
Mrkla do papírů: „Výsledky z krevních testů a z moči jsou v pořádku,“ zahlásila mi a pak dodala: „A prchejte zase domů, ať mi tu neděsíte lidi.“
Vystřelil jsem z čekárny jako blesk a jen mávnutím ruky poděkoval všem, co mě pustili před sebe do ordinace. Taky to bylo k něčemu dobré.
Bohužel je stále vidět, že se mi to šetření nějak nedaří.
Asi to nebude tak jednoduché, jak nám to předkládají ty nejchytřejší mozky v naší zemi, které to tu tak geniální řídí.
Nebo, že by neměli třeba pravdu? Na to se neodvážím ani pomyslet. Jsou přece neomylní.