Bude ještě někdy dobře

21.11.2013 14:15

Mlha přede mnou, mlha za mnou. Přesně tak by se dalo charakterizovat nedělní počasí u nás a přesně tohle sedí i na můj zdravotní stav.

Na jaře přišla ke všemu, co jsem dosud prožil a prodělal, problematická viróza, co poznamenala kompletně celý můj již značně omšelý organizmus a notně pochroumala již tak zdevastovanou tělesnou schránku. Díky tomu jsem letošní horké léto střídavě probendil mezi lékaři, nemocnicí a chládkem ve sklepě mého domu. Stav těla i mysli by se dal popsat jako čekání na nejhorší. To naštěstí nepřišlo. Zato se přiblížil podzim a změna počasí vykonala své. Mohl jsem se začít dokonce pomalu hýbat a vyšetření na maximálce U svaté Anny v Brně to potvrdilo.

„Začni běhat, nebo bude mnohem hůř,“ doporučil mi lékař, co se mi tam věnoval. Mimochodem je to můj letitý kamarád, tak jsem si vzal jeho doporučení k srdci.

Šlo to ztuha. Strašně ztuha. Nikdy bych nevěřil, že tempo, které jsem dokázal zvládnout a tady se vám ho stydím přiznat, budu hrdě zapisovat do tréninkového deníku jako naběhané kilometry. Ale byl jsem rád za tohle. I když jsem si připadal jako auto, co jede s nadoraz zataženou ruční brzdou a ještě do kopce s aspoň třicetiprocentním stoupáním. Jak to bolelo, to snad ani nejde popsat a když jsem si pak sedl, únavou a vyčerpáním jsem usnul. Ale bojoval jsem dál, jak jsem tu už kdysi napsal. Mám to v povaze. Je pravda, že mi to asi v životě víc ublížilo, než pomohlo, ale co už, prostě jsem takový a i když radím jiným, sám sobě poradit nedokážu.

Že by to snad mohlo začít aspoň trochu jít?

Pomalu ubíhaly podzimní dny a mně stejně pomalu přibývaly odběhané kilometry. O moc lepší jsem to sice neviděl, ale přece jen už to nebylo tak úplně tragické. Dokonce jsem se odvážil odklusat i závody do Jihomoravské tour, které by mi chyběly v součtu. A když už jsem na jaře oblíbený seriál tak dobře rozběhal, proč ho nedokončit, že?

Kdy se mi ještě podaří dostat mezi ty, co je vyhlašují? Tak jsem to nějak přetrpěl. Přestože jsem zákonitě dobré umístění neudržel, i tak na mě místo pod stupni zbylo. Po tom, co jsem si prožil v létě, jsem byl i za to docela rád. Ale stejně to pořád nebyl žádný velký posun k nějaké přijatelnější běžecké výkonnosti. Ale co s tím?

Rozhodl jsem se zkusit zahájit nový tréninkový rok přesně jako moji svěřenci a otestovat, zda se mi podaří ještě se sebou něco udělat. Jen jsem věděl, že nesmím už závodit naplno, protože jsem schopen z těla vymáčknout nemožné a to už v mém případě znamenalo přímé ohrožení zdravotního stavu a opět nějaké neblahé poškození některých součástí mého pohromadě sotva držícího těla.

Kilometry se hromadily, sice pomalé, ale co se dalo dělat. Když se podívám od občanky a kolem sebe, je mi jasné, že v mém věku běhají dobře už jen mimozemšťani.

Občas jsem se pokusil rozběhnout i rychleji, až se můj společník na tréninku a kamarád ze všech nejlepší, labrador Messi, jen po očku podíval, co zase blbnu a pro jistotu si odskočil na stranu nebo začal vážně očuchávat stopy, aby mě nějak zpomalil. Asi má přece jen víc rozumu než já.

„Co děláš,“ řval jsem kolikrát vzteky, když se někdy zarazil tak prudce, že mi popruh, co mám přes rameno a kterým je ke mně pro jistotu připoután, málem vyhodil plotýnky.

Jen se nevinně přikrčil a chytře uhnul mé ruce, která už už dopadala na jeho zadek.

Co to takhle zkusit?

Pořád mi vrtalo hlavou, zda by po přece jen už trošku kvalitnějším tréninku, nešlo otestovat, co si můžu dovolit v závodě. Já vím, že to nesmím, ale tohle ve mně je silnější než já. Ale zařekl jsem se, že zatím jedině jako vodič jedné z veteránek, co úpí pod mojí trenérskou kuratelou.

Tam bude aspoň nějaká malá jistota, že se nezničím a nebudou mě domů přepravovat v černé limuzíně s nápisem: „Pohřební služba.“

S vytřeštěným zrakem jsem přesně pár takových závodů zvládl. Sice to rozhodně nebyla ta očekávaná procházka růžovým sadem, o které jsem byl přesvědčený, ale dalo se to přežít a hlavně zvládnout.

S jídlem roste chuť. I přidal jsem na tréninku a rozhodl se také přitvrdit na kvalitě.

Po úterním stupňovaném běhu mě začalo pobolívat lýtko.

„To je jen z přetížení,“ mávl jsem nad tím rukou a věřil, že to jako obvykle přejde.

Bolelo to sice pořád, ale šlo s tím běhat, tak proč se nad tím pozastavovat.                     „Kdybych přestal trénovat pokaždé, když mně někde něco píchne, neběhal bych vůbec,“ říkal jsem si v duchu a vyrazil se svými svěřenci v sobotu na kontrolní závod do Hlušovic.

Sice jsem stál na startu opět jen jako vodič, ale i tak jsem si pro jistotu vzal lehké závodní boty, abych měl přece jen nějakou malou výhodu. To jsem si dal. Tvrdší dopad a nízká podrážka udělaly své. Už od prvního kilometru se bolest v lýtku začala zhoršovat a já pomalu přešel na systematické kulhání, jak jsem bolestivé noze povoloval. Po pár kilometrech bylo jasné, že už se to nezlepší. Natáhnout krok nešlo vůbec a odrazit se již také ne. Nějak jsem dopajdal do cíle, protože zůstat někde v Černovírském lese a čekat na zázrak nemělo smysl.

Jakmile jsem se přestal pohybovat, lýtko ztuhlo jako beton na vzduchu a já nemohl ihned skoro ani chodit.

„Nepíchlo tě tam,“ utěšoval jsem se v duchu, „takže sval není natržený. Jen sis ho asi tou zátěží pořádně namohl.“ Zhodnotil jsem situaci a odjel i s partou více úspěšných svěřenců domů.

Okamžitě jsem nasadil ledování a různé zábaly, jenže všechno bylo horší a horší. Lýtko zvětšilo svůj objem na dvojnásobek a ztvrdlo ještě víc.

A když manželka ráno uviděla dvojnásobný objem kolem mých lýtkových svalů, jen zakroutila hlavou. A protože bohužel, a pro mě i mnohokrát bohudík, v tomhle oboru pracuje, diagnóza byla z její strany jednoznačná:

„Máš tam zánět žil a těš se na pobyt v nemocnici.“

To jsem to zase dopracoval.

Bude ještě vůbec někdy líp?

 

Autor: Zdeněk Smutný