Poklady ze skříně – 2 – Lovcovo ráno
Svit vycházejícího slunce pozlatil ranní krůpěje rosy na svěží trávě a jemný opar nad krajinou pomalu mizel v nedohlednu.
Nastává nový den a veškerý život vítá s radostí první hřejivé záblesky slunce.
I starý zajíc, který již viděl řadu takových rán, zažil též tuhé zimy plné sněhu a ledu, přečkal též horké letní dny bez vody, si sedl na bobek, pohlédl nahoru a dlouhými slechy radostně zastříhal ke slunci. Potom znovu sklonil hlavu a pokračoval v chroupání trávy.
Statná srna doprovázená mladým skotačivým kolouškem byla náhle vyrušená ze své paše výkřikem sojky, tím strážcem lesa, sedící na mohutném dubu na kraji nedalekého lesa. Pozorně zvedla hlavu a zavětřila. Ale slabounký vítr přinášející různorodou směsici pachů, pro ni však neznamenající nebezpečí, ji uklidnil. Pohlédla na svého potomka a v záři ranního slunce opět sklonila hlavu k zelené louce, na které se pásla.
Právě v tom okamžiku jakoby naráz spuštěný se rozezněl mohutný ptačí koncert vítající nový svěží den. Veselé švitoření létajících členů tohoto orchestru znějícího ve všech tóninách předvádělo kolem dokola kypící radost života přírody. Právě tu krásu a nádheru symbiózy všeho tvorstva, kterou neruší kroky primáta přírody, který se tak trochu vymkl z jejich začarovaných kruhů, člověka.
Ale to je jen klamné zdání. Kovový záblesk odrazu slunce na matné černi hlavně brokovnice ho prozradil. Podél lesa prochází tiše, ba skoro plíživě, jeden z těch lidí, co přírodu chrání a snaží se udržovat její rovnováhu, jež se díky činnosti člověka v poslední době tak povážlivě naklání.
Ovšem on svým chováním dokonale zapadá do kypícího života v lese a také se tak trochu nevtíravě zapojuje do tohoto neskutečného dění.
Dnes má v plánu jen svoji nesmírně oblíbenou pravidelnou obchůzku.
Má rád tahle krásná rána, co působí svojí hojivou silou jako balzám na rozbouřené nervy člověka, který je v neustálém stresu z pekelného tempa a chodu současné civilizace.
Na chvíli se zastavil. Přikládá obzorku k očím. Nahoře na protějším kopci se totiž míhá nějaká postava. Její pohyb upoutává jeho pozornost. Někdo tam běží. Červená barva oblečené běžce téměř ladí se zeleným pozadím lesů. Hoch sbíhá dolů z kopce a mizí v temné hloubi lesů.
Myslivec pustil dalekohled a usmál se.
„Ten taky patří už natrvalo k těmto nezapomenutelným ránům jako já,“ pomyslel si a v duchu pokračoval: „Přesto je to obdivuhodné. Tak pravidelně se dřít. Běhat, běhat a běhat.“
„To snad ani není normální,“ napadlo ho po chvíli. „Všichni spí, jen ty se tu brouzdáš mokrou trávou, rušíš přírodu místo toho, abys doma odpočíval v posteli. Oba jsme asi stejně nenapravitelní blázni. Milujeme tu nádhernou krásu přírody. Proto se do ní neustále vracíme.“ Takto meditující brouzdal dál lesem a opatrně obcházel srnu s kolouchem, aby je nevyrušil na paši. Ještě je chvíli pozoroval, ale dnes ho to táhlo dál do hloubi lesů, z nichž již pomalu mizel opar, a už jen na stříbrných pavučinkách se držely poslední kapky rosy.
Tak prochází dál pod starými stromy, které lemují hluboké údolí vyhloubené před dávnými věky ledovcem, který tu zanechal obnažené skály pohádkových tvarů.
Jehličí a listí se jemně prolamuje pod jeho kroky a mělký potůček na dně kaňonu pak šeptá svým břehů nejnovější zprávy z lesa a spěchá s nimi dál do světa.
Vysoká stěna dávno opuštěného lomu z dálky prosvítá mezi stromy, které již pomalu zakryly rány způsobené zde kdysi těžbou kamene. Šumění bystřinky vytékající lomu a voda padající přes kameny dolů příjemně lahodí uchu. A právě tento stříbrný zpěv vody doplněný ptačím orchestrem vytváří kolem tohoto překrásného koutu přírody rajskou pohodu.
Po měkkém jehličí temně duní rychlé kroky. Myslivec se rychle skryl za kmen mohutného dubu. Pak zpoza něj opatrně vykoukl a usmál se obdivně na lehkostí kroků ranního běžce.
Se zájmem pozoruje, jak se mu prudce zdvíhá a pak zase klesá hrudník. Vidí, jak s radostí mávl rukou, protřepává nohy a pouští volně celé tělo z kopce k potůčku.
Lovec ho dál bedlivě sleduje a žasne nad pružností jeho pohybů. Najednou se pustil dolů maximální rychlostí. Rychlý odraz, aby přeletěl přes potok. A tu se mu po dopadu zřejmě zatočily vysoké smrky před očima. Prudká bolest projela jako jehla kotníkem nahoru až do hlavy. S hlubokým zaúpěním se skládá na břehu k zemi.
Myslivec strnul. Okamžitě spěchá dolů: „ Co se ti stalo.“
Mladý hoch obrací oči plné bolesti k nenadálé záchraně: „Nevím. Asi jsem špatně došlápl a teď se nemůžu postavit na nohu. Pekelně mě to v tom kotníku bolí.“
Na dotvrzení svých slov se snaží postavit. Nejde mu to.
Muž opírá brokovnici o strom a sklání se nad ním. Opatrně ohmatává kotník.
„Sundej tu botu,“ poručí rázně. Vidí, jak kotník už pomalu otéká. To nevypadá moc dobře,“ prohodí a polévá chladivou vodou z potoka nohu.
„Tady nic nevyřešíme. Zkus se obout a dojdeme pomalu do hájovny.“ Hoch mlčky přikývl. S pomocí lovce se staví na zdravou nohu a s bolestným sykotem se snaží došlápnout na tu zraněnou. Opřel se a rychle zachytil o kabát myslivce: „Myslím, že když se budu o vás opírat, tak to půjde.“
„Dobře. Jdeme, ať jsi co nejdřív v nemocnici.“ Chlapec odhodlaně pohlédl na svého zachránce a odhodlaně vykročil.
Vysoké smrky nad nimi kývají větvemi a šeptají si mezi sebou nejnovější zprávu a chladivá voděnka ji roznáší do celého lesa. Ptáčci také zmlkli, jakoby dojatí neštěstím, které potkalo člověka, který téměř patřil k nim. Jen v dálce se trochu posmívá zelená žluva.
Cesta ubíhá pomalu. Slunce začíná připalovat a kotník bolí hocha čím dál víc. Se sykotem se složil na zem na okraji lesní cesty.
„Počkej tu. Seběhnu dolů a přijedeme pro tebe.“ Mladík jen kývne hlavou a ohmatává si víc a víc otékající kotník.
Zanedlouho se dole na cestě ozývá rachot motoru lesníkova terénního auta, který sídlí v nedaleké hájovně.
„Tak pojď. Pojedeme. Když jsi ušel takový kus cesty, tak to snad nebude tak zlé,“ vyklání se hajný z okna, když s myslivcem zastavuje u zraněného chlapce.
Hoch nasedá do auta, zamává děkovně na lovce. Ten pak pokračuje dál ve své obchůzce.
Jen se ještě chvíli dívá za mizícím autem, potom se otočí a noří se do hustého lesa.
V něm opět jemný větřík rozechvívá listy stromů a chorál přírody zní zase do jejích širých dálek.
Autor: Zdeněk Smutný