Trénink - Co je vlastně už doping

Trénink - Co je vlastně už doping

Co je vlastně už doping?

Na první pohled zcela jasná otázka, zejména ve stínu třeba případu cyklisty Lance Armsronga.  Podíváme-li se na ní však detailněji, objeví se spousta otazníků.


Užívání nedovolených látek je samozřejmě neetické. Na celou problematiku neetického chování ve sportu se lze dívat mnoha pohledy. Zatímco kofein a pseudoefedrin byly před nedávnem látkami zakázanými, dnes se již užívat smějí – etický problém však zůstává. Podobně steroidní prohormony androstendion, DHEA a další jsou sice zakázané Mezinárodním olympijským výborem a některými dalšími sportovními asociacemi, jiné sportovní organizace však užívání těchto volně prodejných látek nezakazují. Opět, co je v jedné soutěži neetické a zakázané (např. olympijský hokejový turnaj), je v jiné soutěži téhož sportu považované za bezproblémové (např. severoamerická NHL).

 

Krevní doping

Stejný problém představuje umělé zvyšování hladin hemoglobinu. Erytropoetin a další příbuzné hormony zvyšující tvorbu červených krvinek jsou samozřejmě zakázané. Ale ke stejnému účinku dochází i při dlouhodobém tréninku ve vysokohorském prostředí nebo při používání speciálních stanů navozujících hypoxémii, která ve svém důsledku vede ke zvýšení počtu červených krvinek. Tyto čisté způsoby zvyšování hladin hemoglobinu si však nemůže dovolit každý sportovec. Zatímco hypoxický stan stojí zhruba 7000 amerických dolarů a dlouhodobá soustředění ve vysokohorském prostředí ještě mnohem více, je užívání erytropoetinu prakticky za babku – v průměru 120 dolarů za měsíc pro 100 kg atleta užívajícího zhruba 8600 jednotek erytropoetinu za měsíc. Podíváme-li se do reklamních materiálů společnosti Hypoxico prodávající hypoxické stany, nalezneme zde fotku amerického atleta Tima Semana, který zde tvrdí, že hypoxický stan mu přináší legální možnost zvýšit si hladiny hemoglobinu, což je prý potřeba, aby byl schopen soutěžit na světové úrovni.

 

Rozhodují peníze

Ukazuje se, že bohatí sportovci (respektive sportovci ze zemí bohatě podporujících vrcholový sport) mají podstatně větší šanci dosáhnout sportovního úspěchu. Tento fakt lze dokumentovat na příkladu australského olympijského týmu na Olympijských hrách v Aténách. Australané věnovali na přípravu svých olympioniků ve čtyřletém cyklu předcházejícímu olympiádu v Aténách neuvěřitelných 547 miliónů amerických dolarů, které však přinesly 17 zlatých olympijských medailí. Austrálie skončila čtvrtá v pořadí národů, ačkoli počtem obyvatelstva se řadila až na 52. místo. Úspěch australských sportovců nebyl způsoben výjimečnou genetickou výbavou ani skvělým systémem výchovy sportovních talentů, ale penězi věnovanými na přípravu – to je alespoň názor odborníků. I nad australskými sportovci se přitom vznáší stín podezření z dopingu, stačí připomenout (naštěstí nepotvrzené) podezření z dopingu u fenomenálního plavce Iana Thorpa, nebo mnohem závažnější aféru, která vypukla půl roku před zahájením Olympijských her v Sydney po krádeži mnoha tisíc dávek růstového hormonu z velkoskladu jedné farmaceutické firmy v tomto městě.

Sportovci z rozvojových zemí však nejsou schopni platit hi-tech povolené (ale i zakázané) způsoby zvyšování výkonnosti. Proto také byla například na olympiádě v Aténách v roce 2004 zjištěna přítomnost nemoderního anabolického stanozololu ve zvýšené míře právě u sportovců z rozvojového světa. Podobně všechny pozitivní případy anabolika THG byly zachyceny ve Spojených státech a Velké Británii.

 

Jaký je vliv genů?

Další problém představuje fakt, že existují genetické důvody pro například vyšší hladiny hemoglobinu (viz například samostatný článek o erytropoetinu). Někteří sportovci musí užívat léky, které potřebují kvůli svým chronickým nemocem. Typicky jsou to antiastmatika, i když jejich užívání mezi sportovci za poslední dobu prudce stouplo určitě nikoli jen pro zvyšující se výskyt alergických onemocnění v populaci. Známý je také případ amerického jachtaře Kevina Halla, kterému musela být odoperována varlata pro rakovinu, a který musel užívat injekčně testosteron, aby nahradil chybějící vlastní produkci. Hall spolu se svými lékaři měl velké problémy přesvědčit sportovní autority, aby ho pustily závodit na Olympijských hrách.

Jiný etický problém dozajista představuje vrcholový sport dětí, typický je příklad profesionálních gymnastek, které jsou zcela vykořeněny ze společnosti svých vrstevníků, velmi často trpí poruchami příjmu potravy, apod. Sport v takovémto podání je možné také označit za neetický.

 

Sporných otázek je mnoho

A jak se postavit třeba k otázce používání kyslíku horolezci, nebo proč mohou užívat housloví virtuosové beta-blokátory (léky snižující srdeční frekvenci), ale pro střelce jsou tyto léky dopingem? Pro tyto dva příklady lze ještě nalézt zdůvodnění, ale co třeba říci k provádění chirurgických zákroků, při kterém se přešívá ulnární kolaterální vaz na lokti nadhazovačů v basebalu v americké MBL a po tomto výkonu je dosahováno lepších výkonů. Nebo co si myslet o tréninkových metodách trojnásobného paralympijského vítěze v atletice z Atén 2006 Wojteka Czyze, který v tréninku využíval komerčně nedostupný elektrický stimulátor svalů vyvinutý v rámci kosmického výzkumu. Je zřejmé, že toto také není z hlediska sportu příliš etické. Koneckonců, třeba v poslední době jsme byli svědky pozdvižení, které vyvolala vlna světových rekordů v plavání, podle Mezinárodní plavecké federace pravděpodobně (doufejme, že za tím není používání zakázaných látek) v důsledku používání plavek ze speciálních materiálů.
Z uvedeného vyplývá, že sporných otázek je velmi mnoho a odpovědi na ně nejsou vždy jednoznačné. Každopádně však platí, že zvyšování výkonnosti neetickým způsobem nemá ve sportu co dělat.

 

Autor: MUDr. Libor Vítek

Zdroj: www.sportvital.cz