Všechno jednou končí….

Všechno jednou končí…

 

Mám své cesty v lesích, kudy běhám dlouho. Některými už opravdu hodně let. Je sice pravda, že se pouštím i do řady jiných tras a jak šel život, některé jsem zavrhl nebo je pohltil les, jiné jsou již na mě náročné a další pak moc dlouhé. Ty si projedu jen občas na kole, abych zavzpomínal na krásné časy mládí, kdy jsem tudy běhal s větrem o závod.

 

Ale touto cestou a hlavně tím místem, o kterém vám chci vyprávět, probíhám bratru určitě víc jak 40 let. A často. I několikrát týdně.

Ostatně mám to kousek z domu. Vyběhnu na Martin a pak se pustím dolů směrem k Rakovci, přes který vede most. Taky už taky sotva drží pohromadě za ty roky, stejně jako já. Odtud jsem pak vždy po jeho přeběhnutí a překřížení následné asfaltové cesty do Pístovic zmizel v lese někde na druhé straně údolí a vyrážel většinou ke Třem javorům a třeba i do Olšan.

A právě na tomto mostě jsem si vždy koutkem oka již v mládí prohlížel, co všechno roste na březích potoka a jak se kterému stromu daří.

Samozřejmě se tam tyčí do výše převážně olše, dále pak jasany nebo topoly a některé už mají úctyhodné parametry.

V posledních letech, co běhám se svým psem, jsem se vždy vedle toho mostku zastavoval, aby se můj labrador mohl v potoku občerstvit a případně i ochladit. Je to stejně zvláštní pes, do vody vleze jen tak, aby dosáhl na dno. Plavat sice umí, ale do hloubky se mu nechce. A právě tam je pěkná tůňka, kde se vždy s chutí namočil.

Na jejím břehu roste roky olše. Nějak si nepamatuji, že by to byl malý stromek, tak už tam musela zpevňovat břehy zcela jistě dávno před tím, než jsem tudy začal běhat.

A právě u ní jsem se pokaždé zastavil, když se Mesík ráchal ve vodě a opřel jsem se rukou o její mohutný kmen. Právě v tom okamžiku jsem doslova cítil, jak z něho proudí životodárná energie do mého těla. Nedokážu to přesně popsat, ale bylo to tak zvláštní, když jsem se opřel kdysi poprvé, že jsem od té doby, kdykoliv jsme se tam zastavili, neopomněl pokaždé nasát trochu té úžasné životní síly krásného a vzrostlého stromu.
„Ty si to stojíš roky a pořád žiješ u vody. Také podle toho rosteš,“ říkal jsem si, když jsem hladil jeho kůru. „Kdepak já budu, když ty zde ještě v plné síle budeš držet břehy, rozdávat do okolí svoji životodárnou energii a clonit všemu kolem před rozpáleným sluncem,“ myslel jsem si, vidíc jak se má olše čile k světu a neustále jen a jen mohutní.

 

Letos je divný rok. Počasí pořád jako na houpačce. Na jaře dokonce v Rakovci netekla ani voda. To se nestalo již hodně let a nikdy ne na jaře. Pak přišla vedra, co vysušila půdu a dokonce na v tom čase uvadaly i keře v lesích. To jsem také ještě nikdy neviděl.

 

Jen v tůňce se pořád držela voda a tak jsme se tam pravidelně stavovali.

Potom začaly lijáky a korytem potoka se valily kvanta vody. Špinavě žluté, jak sebou ten živel bral všechno možné a prudký proud divoce drancoval břehy.

 

V minulém týdnu jsem opět přeskakoval vymleté koryto od vody, kterým po lijácích pořád stékala bystřinka dolů do potoka, a dával pozor, abych sebou někde zase netřískl. Se psem je to hned a nějak už s těmi svými roky ztrácím obratnost.

Jak tak sbíhám dolů, najednou je vidět od mostku podezřele větší světlo. Mrkl jsem nahoru ke korunám stromů a krve by se ve mně nedořezal. Moje oblíbená olše leží zešikma od břehu potoka směrem k lesu. Dolů na zem ještě úplně nespadla. Přiběhl jsem k mostu a teprve odtud je vidět, co se stalo. Voda odplavila část břehu a podemlela kořeny. Zatím strom drží část kořenového systému, co je ještě v hlíně a šikmý násep břehu. Ale při současném stavu vody a její síle, je jen zřejmě otázkou času, kdy tekoucí proud své dílo dokoná. Jak podemlel do hloubky část kořenů, asi se mu podaří již odhalené podloží odplavit také a olše padne dolů. Je to pro mě tragický pohled. Další můj oblíbený strom pomalu končí svoji životní pouť.

„Možná vydrží,“ přemítám v duchu. „Třeba nebude mít voda dost síly a strom může takovým způsobem přežívat další roky. Zejména pak olše u vody,“ utěšuji se.

 Je pravda, že o tom něco vím. Vystudoval jsem dřevařinu a pohybuji se v lese celý život. Ale ten smutný pohled na zpola padlého obra mi připadá tak šokující, že mě ani nenapadlo při mém přemýšlení o tom, zda strom takhle přežije, co provedou lesáci, kteří kolem pořád těží dřevo. Ti ho asi tak růst nenechají.

Zatím se drží. Jen část vrcholku se odlomila, ale listy mají dostatek živin. Tak se ještě nic neděje. Jen se už strom nedere ke slunci.

Jak rád bych ho postavil, podepřel a nechal ho tam dál růst. A to nejen proto, aby mi pak mohl předávat svou životní sílu, ale hlavně kvůli tomu, že na to místo neodmyslitelně patří. Bohužel se to nedá uskutečnit.

Příroda rozhodla takhle a před jejími zákony se musíme sklonit.

Protože stejně tak dojde i jednou na nás.

To bychom si měli zavčas uvědomit a začít podle toho žít.

Jsme součástí koloběhu planety, a jestli ji zničíme, nebude tu už nic ani po nás.

Nevím, jestli již není pozdě, ale doufám, že ne.

Jinak si nezasloužíme na tomto zázraku ve vesmíru jménem Země žít.

Tak se prosím podle toho začněme všichni chovat.

A ke všemu, co žije, roste a vůbec je na této planetě.

Je to naše povinnost.

 

Autor: Zdeněk Smutný

13. 9. 2014