Ondřej Němec – maratóncem o své vlastní vůli
„Byl jsem spíše průměrný vytrvalec, skrytý ve stínu našich maratónských hvězd,“ říká skromně usilovný běžecký dříč, Ondřej Němec.
„Vždy jsem inklinoval k vytrvalostním disciplínám,“ vzpomíná: „ To byla jediná věc ve škole, kde jsem byl lepší průměr. Začal jsem i sám v 16 letech trénovat a tak mě jednou objevil na hřišti v Holešově kladivář AK Kroměříž Milan Čajánek. Tomu vlastně vděčím za to, že jsem se dostal k běžeckému trenérovi Otovi Šedému.“
Také mu to ihned šlo k duhu, neboť po ročním tréninku zvládl pod jeho vedením 5000m za 15:44.
Již v roce 1981 přestoupil do VŽKG Ostrava, kde si jeho přípravu vzal na starost špičkový moravský trenér elitních vytrvalců, Antonín Procházka, u něhož se pokaždé soustředila perfektní parta vynikajících borců, kteří určovali ráz našich vytrvalostních běhů v osmdesátých letech. Pro každého z nich byla čest nosit tričko s nápisem KAPR, což znamenalo v překladu pro dnes už nerozumějící této zkratce: „ Kůň Antonína Procházky.“
Ihned v následujícím roce pak debutoval na maratónské trati a to tenkrát ve slavných Košicích. Zde na hodně psychicky náročné rovině z košického místa startu do Seni a zpět zaběhl čas 2:31.
„Zvládali jsme v tréninku neuvěřitelné objemy,“ komentuje tehdejší metody Ondřej: „Třeba na soustředění v Tatrách byla obvyklá týdenní dávka 260 km.
A při vrcholné přípravě na maratón v letech 1985 – 1988 se ve čtyřtýdenním cyklu bez jediného dne volna běhalo v jednotlivých týdnech 180 – 200 – 220 a 160 km, to znamenalo obvykle celkem něco mezi 700 – 800 kilometry za 28 dní. Všechno probíhalo ve 40 – 50 tréninkových jednotkách. Tedy samozřejmě ve dvou a třífázových denních dávkách.
Nezapomínali jsme také v žádném případě na regeneraci. K dispozici jsme měli jen tu, co byla v minulém režimu snadno dostupná, tedy hlavně masáže, parafínové zábaly, šlapačky, podvodní masáž, sauna, bazének, ale poctivě jsme tomu 8 – 10 hodin týdně věnovali.“
A také se tyto tvrdé dávky podílely na jeho pronikavém výkonnostním růstu. Navíc přežil extrémní tréninkovou zátěž bez pronikavějších zdravotních obtíží. Jen v roce 1985 měl v důsledku nedostatečného posilování SI blok a pár měsíců to musel dávat do pořádku. Samozřejmě se výsledky této usilovné dřiny postupem času dostavily. On sám předvedl názorně v praxi, že vůle i hory přenáší.
Vždyť 5000m dokázal zdolat za 14:39,5 a 10000m pak za 30:21. Na takovéto časy se poctivě v potu tváře připravoval pro dnešní vytrvalce neskutečných 7 let. Po následné čtyřleté speciální maratónské přípravě zaběhl i nejdelší olympijskou trať v roce 1986 za skvělých 2:17:23 v korejském Pchjong Jangu.
„Nikdy jsem s podobným typem přípravy neměl problémy,“ tvrdí bez jakékoliv známky pochybností nad správností své cesty: „ Pro mě to byl jistý způsob seberealizace. Navíc jsem se pokaždé hrozně moc těšil na závody. Vážil jsem si každého diplomu či medaile.
Tenkrát se dala vyhrát nějaké drobná cena, třeba dnes běžná sportovní taška, jen na opravdu těch největších závodech u nás. Jenže společnost nebyla tak konzumní jako teď a jiná mimo sportovní lákadla vůbec neexistovala. Pro běžce mé výkonnosti bylo třeba obrovským motivem dostat se například do reprezentace pro MMM v Košicích. To byla tehdy velká čest. Navíc měla každá běžecká disciplína svůj reprezentační výběr, který byl podporován tak, že měl občasné refundace mzdy v zaměstnání, aby se mohl zúčastnit soustředění nebo závodů. Případně jsme dostávali kalorné a něco málo sportovního vybavení. A byli jsme za to vděční, protože tohle ostatní běžci u nás neměli.“
Sám osobně si Ondra Němec nejvíce cení dvou titulů mistra České republiky a dvou třetích míst na mistrovství Československa v maratónu, což bylo v té době, kdy naše silnice brázdili skvělí vytrvalci, velkým úspěchem. Vyhrál též řadu maratónských běhů, třeba v Senici, v Novém Mestě nad Váhom, ale například i v Norimberku.
Spokojený je však i s tím, že dokázal přeskákat v desetiboji 110m překážek za 19,7 s.
Svůj největší mezinárodní úspěch ale předvedl na mistrovství Evropy v Cleder v roce 1996 ve Francii, když vybojoval 10. místo v běhu na 100 km, na nichž docílil času 6 hodin a 59 minut.
Při pohledu na úroveň našich současných vytrvalců se mu rychle zakaboní tvář: „Mají daleko lepší podmínky, než jsme měli my. O takových se nám nikdy nezdálo ani v nejbouřlivějších snech. Někteří z nich vypadají sice nadějně, ale při pohledu do tabulek a porovnání časů, už toho optimismu moc nezbývá. Je to spíš tragédie.“ A pak dodává:“ když jsem se chtěl dostat koncem sedmdesátých let mezi deset nejlepších jihomoravských běžců na 5 km, stačilo k tomu jen málo. Zaběhnout těch 5000m pod 15 minut. A to dnes je už pro dost velkou část našich vytrvalců neřešitelný problém.“
Nejsilněji se coby maratónec cítil pokaždé na silnici, ale nikdy se nevyhýbal žádným jiným závodům, přestože měl potíže v kopcích a krosy také nemiloval. Navzdory tomu i na této trati dokázal vybojovat jednou 4. místo na MČR. Ale rovná cesta, to bylo jeho a rozhodně měla přednost před ostatními typy závodů.
Nyní žije v Prusinovicích, má dvě dcery a syna, ale je hlavně ředitelem a organizátorem jednoho z největších silničních závodů u nás, populárního předjarního testu všech vytrvalců, Rohálovské desítky, která samozřejmě také patří mezi jeho neoblíbenější běhy. Ovšem tam zařazuje i 30 dalších sportovních akcí.
„Pro pořadatele závodů se hodně změnilo. Soutěže se dají zvládnout na vysoké úrovni s pomocí nejnovější techniky a jsem rád, že i běžeckých akcí u nás přibývá. Bohužel klesá zájem diváků a též příznivců sportu. Dříve i malý závod na vesnici byl velkou událostí. Teď mi připadá, že to spíš lidi obtěžuje. Rovněž mi vadí, když někteří organizátoři zapomínají na běžce. Prvořadá je pro ně komerce. Hlavní je vysoké startovné a ostatní je jim ukradené.“ Ale vzápětí se usměje: „Přesto se snad blýská na lepší časy. Zvyšují se počty startujících, ovšem hlavně ve veteránských kategoriích. Tihle všichni už pochopili, že život je o něčem jiném, než o honbě za penězi. Panuje tam skvělá atmosféra, zdravá rivalita, ale hlavně převažují setkání s dlouholetými kamarády i z mé závodní éry. Mě už to moc neláká. Sice se pohodově proběhnu tak třikrát do týdne, nebo projedu na kole, ale na velké závodění to není. Nakonec, co bych chtěl ve svých letech, ale je pravda, že někteří borci i v pokročilejším věku lítají lépe než zamlada.“
Zajímá se o veškeré sportovní dění a obdivuje každého, kdo něčeho v životě dosáhl, ať už v jakémkoliv oboru.
Sám se rozhodl pomáhat běžcům svými zkušenostmi coby prodejce sportovních potřeb, zejména pro běh, značky Asics a svými radami a doporučeními, zejména v oblasti běžecké obuvi, vyřešil řadu potíží závodníků na nejrůznější výkonnostní úrovni.
„Nikdy jsem neměl žádné vzory. Vždy jsem ale s obdivem hleděl na výkony těch nejlepších a snažil se o nich získat nějaké informace. Ne proto, abych je kopíroval, ale abych se utvrdil, že bez maximálního nasazení a úsilí žádné dobré výsledky nebudou,“
dodává závěrem tichý nenápadný a skromný maratónec, kamarád snad nás všech, Ondřej Němec.
Autor: Zdeněk Smutný
13.12.2014