Nedělní rozjímání v lesích

Nedělní rozjímání v lesích

Nedělní rozjímání v lesích

Kde se v lesích teď vrtnu, všude ho vidím. Svého nejlepšího parťáka, se kterým jsme brázdili širé okolí. Pořád nechápu, jak je možné, že tu už není…

 

V sobotu jsem se trochu zdravě běžecky nabudil v Olomouci na Mikulášském běhu a také si doplnil šatník. V nově objeveném obchodním domě jsem za pár korun konečně sehnal skvělé zimní elasťáky a také jsem, s očima vykulenýma až dozadu hlavy sledoval, jak krásné a velmi kvalitní sportovní věci se tam dají koupit v naprosto přijatelných cenových relacích. Málem jsme nestihli dojet ani na start závodu, jak jsem to všechno prohlížel a zkoušel.

„Tady ušetříme pro příště peněz,“ pomyslel jsem si, když jsem skočil do auta a startoval na rallye směrem k atletickému stadionu Lokomotivy Olomouc.

Po závodě jsem si jel ještě drze vybrat poukázku do dalšího, ovšem mnohem víc známějšího sportovního obchodu, kterou jsem získal odpověďmi na pár otázek na netu. Jenže tam zase nebylo co si vybrat. Nakonec jsem si při odchodu všimnul krosových adidasek a popadl je, protože se všemi slevami vyšly na 50% původní ceny, tak proč je nevzít, když stejně potřebuji nové boty. A taky doufám, že mi pomůžou při změně rozložení zátěže proti těm mým už rozšmajdaným maratónkám, co v nich běhám od začátku podzimu. Bolestivé lýtkové svaly po předchozím zánětu to moc potřebují. Jen nechápu, že současné boty vydrží maximálně 800 km a to některé i míň. To už mi vyjde i benzín do auta levněji v přepočtu provozu na 1 km, než jeden kilometr odběhnutý v těchto botách. A je jedno, jestli jsou drahé nebo levnější. Vydrží všechny přibližně stejný objem kilometrů a pak jdou do kytek. Kde jsou ty doby, kdy jsem točil na jedněch botách 3000km.

Tak jsem ty nové maratónky vyrazil hned v neděli otestovat.

 

V lese je nádherně.

Připoutal jsem k sobě mého nejvěrnějšího kamaráda, labradora Messiho, který se mnou brázdí lesy kolem Nemojan dennodenně, pokud jsem toho schopný. A i když už to s během nemá moc společného, tak vyrážíme běžet směrem ke koupališti Libuše v Lulči a dál po lesní cestě na Pístovice.

Les nás okamžitě vtáhne do sebe. Ačkoliv je velmi pozdní podzim, přece jen je cítit vlahý vzduch a stromy ještě nejsou uložené k spánku, tak nás vítají i když už jen holými větvemi. Listy nám křupou už jen pod nohama a Mesík očichává kde co, asi aby mě ještě víc zpomalil. „Tak dělej,“ netrpělivě pocukávám vodítkem a ruším svým povelem to téměř až nábožné ticho lesa. Podívá se po očku na mě, jestli už náhodou moc nezuřím, a rozběhne se dopředu. Zná tu každý kámen, pařez, či trs trávy. V poslední době se sem chodím pravidelně vyprdět aspoň třikrát týdně i s ním, protože jinak se teď už tomu mému běhání ani říkat nedá.

Tak jsme pomalu bloumali lesem a já spíš zkoumal, co dělají nové boty, protože se mi zdálo, že levá trochu šmajdá dovnitř. Les vnímám periferně a vlastně taky skoro i celým mým tělem, jako bych byl jeho součástí. Docela dobře jsem se to za ty roky naučil a mám to rád. Hodně rád. Nic není tak krásného, jako běhání po lese.

Slyším jen své kroky a tichý šepot stromů. Nic víc neruší ticho nedělního dopoledne v lesích, ani ptáci se neozývají. Jen nám přes cestu naprosto neslyšně přeběhla veverka. Ještě se neukládá k spánku, pořád zřejmě shání zásoby na zimu. Kdoví, jak bude krutá.

Mesík ji ani nevnímá. Ví, že za ní na strom nemůže a stejně má na práci očichávání a následně i značkování dalšího bodu na naší trase. To aby ukázal všem svým kolegům, co tudy také chodí na vycházky, že on je tam pánem. Je zajímavé, jak si svůj rajón poctivě udržuje.

Doklusali jsme na silnici mezi Drnovicemi a Pístovicemi a otáčím se zpět. Lýtko začíná bolet víc, tak nechci riskovat a raději se vracím zpátky k domovu.

 

 Proč většinou neproběhne náš výběh normálně.

Supím zpátky do kopce ponořený do svých myšlenek a pes kluše vedle mě. Občas zvedne nohu, to když se mu mezi ně zaplete vodítko, aby si ho srovnal a nepackal přes něho. To se naučil neuvěřitelně rychle. Chytrý je jak liška, ale jinak si stejně dělá všechno po svém. Čtyři roky ho učím chodit přes koleje při naší odpolední vycházce do nedalekých zahrad. Musí se podívat před každým přechodem a pak teprve přejít. Se mnou už to provede pokaždé. Ale co myslíte, že udělá, když jde sám. Všechny vlaky mu jsou ukradené. Klidně si přeběhne přes nástupiště, jakoby se nechumelilo a mě můžou vzít všichni čerti. A ještě si pak drze přijde pro piškot. Pokaždé se od něj dá čekat nějaká lumpárna. Přesně to, co zrovna vyvolá daný okamžik, ale zákonem je, že to naprosto nečekáte. A věřte, že se něco vyvrbí skoro pokaždé.

Klušeme si pomaloučku směrem k domovu a od Lulče jsou slyšet nějaké hlasy. Je to daleko, tak si toho moc nevšímám a pořád hloubám nad tou levou botou.

Najednou zachrastilo něco v křoví. Messi se zvedl hlavu a zpozorněl. Vítr šel od nás, cítit nic nemohl. A právě v tom okamžiku přeskočila přes cestu těsně před námi srnka. Ani jsem nestačil zareagovat. Tak je ta moje bílá bestie rychlá. Vyrazil za ní jak blesk a vodítko, co mám přes ramena, se mi zařízlo do těla. Po tom nárazu mi odspodu až nahoru pokřupala páteř a než jsem stačil rukou chmatnout po napnuté šňůře, abych se mohl bránit proti té jeho výbušné síle, podjely mi nohy a ve zlomku sekundy jsem ryl nosem v zemi.

„Co děláš,“ řvu vztekle, protože je za mnou brázda skoro na sázení brambor a hlava se mi už pomalu noří až do kanálu podél cesty. Nevnímá. Je v loveckém transu. Ostatně je to lovecký pes. Ale proč mám za to trpět já? „Nesmíš,“ sípu zuřivě hubou plnou jehličí a vyplivuji srnčí bobky, co jsem si nabral do pusy jako velryby plankton, když jsem s otevřenou hubou hleděl, co se děje. Konečně se mi podařilo rukou zachytit vodítko a vztekle s ním škubnu zpět k sobě. Poprvé, podruhé. Konečně se trochu vzpamatoval. Otočí hlavu, když vidí, jak se plácám po zemi, přiskočí zpátky ke mně a začne mi olizovat tvář. No, můžete ho za to, co provedl, zmlátit? To prostě nejde. Provinile kmitá ocasem, když se sbírám ze země a občas se přece jen koukne do lesa. Co kdyby se ta srna ještě objevila jednou, že?

Na nic nečekám a velím: „Messi, jdeme domů. Kudy to je?“ Chytře otočí hlavu, nabere správný směr a vyrazí. Až moc podezřele rychle. Špinavý a s roztrhanou bundou se opatrně dívám, kde se co zase objeví. Ale to on už vidí před sebou lidi s kočárkem a dítě. Po nich by se umlátil. Když jdou děcka ze školky na vycházku, nemůžu ho od nich odtrhnout.
Teď taky kroutí ocasem tak, že se divím, že mu neupadne. Pro jistotu už zkracuji vodítko a s výkřikem: „Nesmíš,“ ho naviguji správným směrem. Smutně se po mně podívá a trochu neochotně pokračuje dál.

„Tak pěkně to naše nedělní rozjímání v lese začalo a tak to dopadlo,“ říkám si v duchu, když si otírám zbytky bláta z obličeje a rovnám si záda.

A to ještě nevím, že nás doma čeká šílený magor, synův stafordšírský bulteriér Rufus.

Co tam se pak dělo na zahradě, to bych vám přál vidět. Jen na okraj. Máme pooranou zahradu podruhé. A bez traktoru s pluhem.

A pak, že je neděle den klidu.

To bych chtěl vidět.