Náš lesní ovál na Martině opět ožívá

Náš lesní ovál na Martině opět ožívá

 

 

Když jsem po návratu z vojny na podzim roku 1980 stavěl pro svůj trénink dráhu ve smrkovém lese na jehličí na kopci za kostelem Svatého Martina, nikdy by mě nenapadlo, co se na něm za těch více jak 34 let odehraje. A to jsem tam chodil běhávat již i před vojnou, jenže jen tak mezi stromy. Rovinky. Dokola se tam moc nedalo.

To všechno jsem upravil až v tom roce 1980.

Původní varianta oválu byla dost náročná na zatáčky a měřila 243 metrů. Proto jsem později již s pomocí členů mé první tréninkové skupiny nejdříve zvětšil poloměr zatáček. Protože i tohle bylo málo, tak jsem nakonec časem protáhl ovál již zase sám až na současných 249 metrů a dokonce i dole udělal mírně klopenou zatáčku, protože tenkrát v době vrcholné formy Tomáše Müllera měl při rychlostních trénincích problém zatáčkou proběhnout.

Prožili jsme tam zlaté roky a natrénovali na špičkové výkony. Jen toho sněhu, co jsem musel odházet, aby se v zimě dalo někde běhat. Nebo na jaře či po deštích, co tam bylo nutné znovu navozit koleček jehličí. Dráha musela být pořád připravená. A že bylo na podzim brzy tma? Tak se rozvěsili petrolejky po okolních stromech a běhalo se o stošest.

A těch soustředění, co jsme tam prožili na chatě u Kalů.

Když si na to vzpomenu, říkám si, jestli to všechno byla vůbec pravda. A kolik překážkových drah jsme tam měli postavených pro sbírání kondice a rozvoje všestrannosti.

Nakonec můj syn Radim v těch místech strávil dětství. V devadesátých letech tam o něm rakouská televize ORF točila dokument a režisér pořadu byl v šoku, když viděl, na čem běháme a co všechno jsme tam schopni provádět. A taky to vše pořádně a do detailů natočil.

 

Roky běžely dál. Ovál si žil svůj život a další zlatou éru zažil, když se tam začali připravovat ligoví fotbalisté Drnovic, které tam přivedl Josef Mazura společně s panem Večeřou.

Taky jsem se tam s nimi občas potkal na tréninku a musím přiznat, že někteří opravdu běhat uměli. Potom se tam začala objevovat i jejich žákovská družstva a terén začal dostávat pořádnou nakládačku. Naštěstí to tam pan Kala starší udržoval, takže ke  zničení podkladu nedošlo, ale ovál si tehdy prožil pořádnou zatěžkávací zkoušku.

A všechno to přežil.

 

Fotbal v Drnovicích skončil. Roky šly dál. Sporadicky se v těch místech objevovali sem a tam nějací běžci a rodina Kalova nostalgicky ovál průběžně udržovala tak, aby se na něm dalo běhat. Byl to a je vlastně jejich život a hlavně oni se zasloužili o to, že les naši lesní dráhu nepohltil a bylo možné se tam vždy přijít proběhnout.

Já se bez mučení přiznám, že jsem na to už opravdu neměl čas a sílu. Byl jsem rád, že si tam můžu jít občas zaběhat a přitom trochu zavzpomínat. A to bylo tak asi vše, co jsem tenkrát byl schopen vůbec zvládnout.

A nyní se tam pomalu vracíme. Radek Kala o uplynulém víkendu pohrabal a upravil terén a já tam dovezl opět partu těch našich nejmladších klubových nadějí.

Sice nebyly všechny, ale rozhodně se jim tam líbilo.

Takže předpokládám, že tam budeme dojíždět za tréninkem stále častěji.

V klidu, pohodě a nádherném prostředí, odkud nás nikdo nebude vyhánět, se dokážeme zcela jistě dobře připravit na závody jako v dřívějších letech.

O tom jsem naprosto přesvědčený.


Autor: Zdeněk Smutný

13.3.2014