Můj labrador svůj poslední závod nedokončil….

Můj labrador svůj poslední závod nedokončil….

Můj labrador svůj poslední závod nedokončil….

Svůj nejtěžší závod už náš Mesík do cíle nedoběhl. Vždycky všechno zvládl. S obrovským nadhledem a pohodou, kterou mezi nás vnášel. Bez něho jsme si život neuměli představit. Jak nás každé ráno vítal. Jak se těšil, když jsme přijeli domů. Jak byl nadšený, když jsem mu dával postroj a on věděl, že vyrazíme do lesů. Nebo třeba jen na večerní procházku zahradami.

A najednou je to pryč.

Středa 25. října je strašný den. Mesík je za duhovým mostem. Nikdo nechápeme, jak se to mohlo stát. Můj největší kamarád. Naběhali jsme spolu stovky kilometrů. Denně jsme byli spolu devět let a teď tohle. Ještě v pátek jsme běželi a já se jen divil, že mu to už moc nejde. Musel hrozně trpět a já to nepoznal dřív. Takový to byl borec. Nevím, jak s tím budu žít.

Možná si myslíte, že to sem nepatří, ale já o něm psal i ve své knížce a všechny naše příhody kdysi dávno na našem webu vyšly. Asi to nepůjde dohledat a tak si je dovolím postupně opět připomenout, abych aspoň trošku uctil památku svého nejvěrnějšího přítele.

 

Úvod – můj nejlepší parťák

Bydlel jsem jako dítě na staré zemědělské usedlosti a tam jsme měli kromě jiných domácích zvířat včetně třeba krávy, prasat či kozy také pokaždé psa.

Vůbec ten první, co si ho pamatuji a jsem s ním vidět na fotkách, byl obrovský kříženec jménem Dalík a ten byl mým osobním strážcem. Ležel jsem s ním v boudě, vozil se na něm a dokonce jedl z jeho misky. Až takový jsem měl vztah ke psům.

To pokračovalo dál, jen když jsme si postavili nový dům, tak se prostě se psem nepočítalo a nezbylo pro něj místo.

Jenže jak mi umřeli rodiče a mizely kočky, které se pořád ztrácejí, to je jejich osud a všichni to vždy obrečeli, tak se můj mladší syn rozhodl dovézt si psa.

A také to jednoho dne udělal a nám rozvířil život ďábel labrador, který byl od štěněte takový živel, že mi nezbylo nic jiného, než ho vzít každý den sebou proběhnout a pořádně ho uštvat, aby byl aspoň trochu klid.

To se mi sice dosud nikdy nepodařilo, ale vzniklo mezi námi pouto, které přetrvává dodnes. Každý den fňuká u dveří, dokud nevyrazíme do lesů a je šťastný jako malé dítě, když už na něj nasazuji postroj.

Náš pes se jmenuje Messi, je to opravdu po tom barcelonském šutérovi, neboť syn je fotbalista, co hrál mnoho let extraligu a reprezentoval Českou republiku na světových Univerziádách, tak je fotbalem tolik naplněný, že pes i kocouři se jmenují po různých fotbalistech nebo jejich trenérech.

A právě tento náš labrador nakonec stejně zbyl jen na mě, jak to obvykle bývá a co spolem dennodenně prožíváme, to by vydalo na samostatnou knihu.

Proto jsem vybral pár největších zážitků, abych vám ukázal, jak jsme spolu sehraní a jaký je úžasný parťák a kamarád pro člověka pes a zejména pak můj Mesík.

Kam se na něho hrabou všichni lidé.

A ještě navíc nikdy nezradí.

To se o lidech nedá říct.

 

Autor: Zdeněk Smutný

25. 10. 2017