Co mě ještě na tréninku nepotká?

Co mě ještě na tréninku nepotká?

Co mě ještě na tréninku nepotká?

Den za dnem běží a čím dál víc vidím, jak mi tu všude Mesík chybí. Proč tak krásný a hodný pes? Kde je jaká spravedlnost?

 

Nedělní ráno jak vyšité. Inverze na vrcholu. Mlha leží téměř až u země a do toho mám jít běhat? Vždyť je to nezdravé. Alespoň nás o tom kolem všichni přesvědčují. Prý to svinstvo, co si tam sami vypouštíme, se nedá dýchat.

Jenže přesvědčte o tom takového blázna, jakým jsem já. Nakonec i v tom humusu jsem stejně běžel závody a dokonce dva v posledním týdnu. Tak to se dá u mě těžko hovořit o rozumu. „Ale pokud bych nevyklusal, tak si taky moc nepomůžu,“ uzavřel jsem s povzdechem své vnitřní dilema a jal se oblékat. „A vezmeš si zase psa,“ rozkázal jsem si. „Ten bude nejlepším indikátorem toho, že už se nedá běžet, když se ten hnus nebude dát dýchat.“

To je sice nesmysl, protože Messi by běžel, i kdyby byl ve vzduchu jen kysličník uhličitý, ale pro mě je to taková dobrá osobní výmluva. Když může pes, tak proč ne já.

A nakonec v lesích bude určitě lépe. Tam se o to stromy postarají.

Rychle jsem tedy zamířil z domu na svou starou dobrou cestu ke Třem javorům a opravdu. Vzduch tam voněl podstatně jinak. Hned bylo všechno lepší. Sice jen s dýcháním, běžecky tedy nic moc, ale s tím jsem počítal. To je ostatně po závodech už v posledních letech víceméně tragické vždycky. Na to jsem si zvykl. Jen Mesík ne. Pořád mě táhl do kopce a chvílemi se ohlédl, proč tak pletu nohama. Jo, on včera odpočíval. Když s ním nejdu já, tak nikdo. Ale ten šílený labrador, i kdyby běžel jeden den třeba maratón, tak druhý den může znovu. Nedá se utahat.

„Tak kdyby mi to běhalo jako mu,“ povzdechl jsem si v duchu a šlapal pomalu dál.

Pochodoval jsem nahoru téměř hlemýždím tempem. Ten kopec se mi zdál být čím dál víc nekonečný. Ještě, že mlha trochu zřídla, dalo se aspoň dívat kolem sebe a pozorovat, jak se příroda připravuje na příchod zimy.

Kilometr pod nejvyšším bodem mého výklusu jsem uviděl na boční lesní cestě známé auto. Stává tam často. Obrovská terénní čtyřkolka majitele jedné velké firmy. V sousední vesnici si postavil honosnou haciendu a svým teréňákem brázdil zdejší cesty i se psem v kufru. Toho jen tak na volno potom vždycky vypustil ven a nechal ho lítat po lese.

Známe se trochu z jeho dřívější sportovní činnosti, ale až tak moc zase ne, abych se u něho musel zastavit a probrat co se dá. Navíc mě štve i to, že já na povolení k vjezdu do lesa při pořádání mých letních závodů musím požádat Lesy ČR půl roku předem a on si tu řádí, jak se mu zachce. A to nemluvím o tom, co mi na jemu podobných lidech vadí ještě víc. To bychom se dostali úplně někam jinam.

Ale on mě viděl asi už zdálky přibíhat. Rychle se přesunul od auta na krajnici a volá: „Ahoj. Prosím tě, můžeš mi pomoct? Pustil jsem tu svou psí potvoru ven a asi chytila nějakou stopu nebo co a zmizela. Už tu tvrdnu skoro hodinu a ona ne a ne se vrátit. To nikdy neudělala.“ Má výmarského ohaře, je to fena, a tihle psi jsou prý občas chytřejší než jejich páni tak se taky divím: „Tak dlouho? To bych do ní neřekl. Vždycky pobíhala jen kolem tebe.“ No právě,“ zní odpověď. „Co teď. Myslíš, že by ji ten tvůj pes dokázal vystopovat?“

Trochu mě tím zarazil. Nos má Messi skvělý, kolikrát, když jsem ho pustil na volno, zarejdil čenichem po zemi, nabral směr a letěl pryč. Žádné volání ani hrozby na něho neplatily. Pak ho za chvíli přivedla nějaká panička se psem a překvapivě vždy s fenou. Našly mě pokaždé lehce po sluchu, neboť jsem většinou už vztekle toho svého hafana přivolával. Od nich se nechal přivést jako nejhodnější a nejposlušnější pes.

Všechny se divily, proč tak zuřím a nadávám. Že je tak hodný a milý. No, jak pro koho. Když mají kolem sebe tu psí slečnu, tak ať se nediví. Pak asi poslouchá každý pes.

Ale že bych ho měl vycvičeného, aby něco hledal a dokázal to vystopovat, to tedy ne. Mívali jsme doma kdysi lovecké psy, otec byl myslivec, kolikrát jsem s nimi coural po okolí, ale to byli cvičení hafani, co měli nejvyšší zkoušky, tak s nimi to bylo jiné, uměli v podstatě všechno, ale s tímhle neposluchou jsem si stopování moc dobře neuměl představit.

„Můžeme to zkusit,“ říkám s nevěřícím povzdechem, „ale moc šancí tomu nedávám. On je blázen, těžko se na to dokáže soustředit. Máš něco, čím bychom ho zkusili navést na správnou stopu?“

„Tady je kobereček, na kterém ležela,“ vytahuje z kufru auta kus látky. Dávám ho Mesíkovi pod noc. Pečlivě ho očichává a pak na mě udiveně hledí, asi nechápe, co po něm chci.

„Messi, hledej! Stopa,“ vydávám povel. Nic. „Ve kterém místě ti odběhla do lesa?“  „Tady,“ vede mě majitel toho ohaře o kus dál. To už ale Mesík najednou napíná vodítko a rejdí nosem po zemi. „Něco zachytil,“ volám na něj, „snad to je ta správná stopa ne nějaká srna. To tedy na něm skutečně nepoznám. Ale podle toho, jak mě táhne, tak bych to fakt typoval na psa. Nehárá už ta tvoje fena náhodou,“ otočím se k němu. „Ne,“ zafuněla za mnou odpověď, protože jsme už nabrali celkem slušné obrátky a rychle mizeli v hlubokém lese. Samozřejmě jsme mířili tam, kam nikdo moc nechodí. Je to nebezpečné místo a měl by tam být podle mě zákaz vstupu. Ale o to se už nikdo nestará. Za první republiky se tu všude kolem pokoušel kdekdo těžit kámen a zůstaly zde docela hluboké díry v zemi, které dosud nebyly zasypané ani za ty desítky let, co to příroda dostaly zpátky do své náruče. Některé hluboké lomy jsou i zaplněné vodou. Je to překvapivé, že tak vysoko voda vystoupala, ale asi je jí tu pod zemí opravdu hodně.

Tak se to alespoň traduje, protože veškeré lomy po okolí se pokaždé po nějaké době zatopily. Ostatně koupaliště „U Libuše“ v Lulči je toho důkazem, ale to je proti tomu, kde právě stojíme o pořádných pár desítek metrů níž.

„Doufám, že ti do některé té díry nespadla,“ říkám mu s mírnou obavou v hlase. „pokud letěla za srnčím, tak je docela možné, že se jí to stalo. Zkus ji přivolat.“ Vytahuje píšťalku a zkouší to. Žádná odpověď. Ale Messi ihned nastraží uši, štěkne na mě a táhne ještě větší silou dál. A už ne po stopě. Každou chvíli se zastaví, zavětří do vzduchu a pak jde neomylně dál.

„Něco má, ale co to je, to nezaručuji.“ Po několika dalších metrech už to slyším i já. Je to mi hodně známé psí naříkání. Ozývá se z míst, které je opravdu protkané jámami v zemi.

„Poběž, tady někde bude,“ obracím se na uštvaného podnikatele. „Měl bys se sebou něco dělat. Podívej se, jak vypadáš a to jsme toho moc neuběhli. Dřív jsi na tom býval lépe.“

Jen nad tou poznámkou mává rukou a raději vůbec nemluví, neboť sotva popadá dech.

Tu najednou Messi zastaví a štěkne. Z houštiny stromů obrostlých ostružiním se ozývá odpověď. „To je ona,“ zasípe majitel hledaného psa a rozbíhá se za hlasem. „Počkej!“ Zastavuji ho a chytám za ruku: „Ať tam v nějaké díře neskončíš taky. To bych musel volat pak třeba hasiče a nevím, když se na tebe dívám, jestli ne taky rychlovku či v tvém případě spíš zrovna pohřební službu,“ snažím se trochu žertovat, protože netuším, jak ten jeho pes dole bude vypadat. Dívá se na mě nedůvěřivě, ale poslouchá. Rozhrnuji opatrně smrčky a před námi se náhle rozevře zem. Stojíme nečekaně na okraji kolem dokola stromy a křovinami obrostlé jámy. Není moc hluboká, ale má strmé stěny. A dole pobíhá vyděšená fenka. Na první pohled jí nic není. Asi sjela jen dolů, jenže je to na ni dost vysoko, a hlavně prudké, tak se nemohla vyškrábat sama nahoru. Co teď? Jak ji dostaneme odtud ven?

Podíval jsem se na Mesíka a okamžitě mě to napadlo: „Máš vodítko?“ Otáčím se na po předchozí námaze značně zrudlého majitele toho výmarského ohaře. „Tady je,“ podává mi ho a nechápavě na mě hledí. Sundávám postroj z Messiho a přivazuji ho tím jeho krátkým vodítkem ke stromu. Musím. Utekl by a nebudu pak hledat dalšího psa po okolních jámách.

Lano, na kterém ho mám připoutaného, když s ním běhám, má pět metrů. To bude stačit dostatečně. Přivazuji ho ke smrku na okraji díry a spouštím se dolů.

„Navleču jí náš postroj a na něm ji pak vytáhneš nahoru,“ volám již zespodu.

„A neboj se, to vydrží. Mesík se mnou jinak cloumá a těch pár kilo, co tahle fenka má, to ji udrží jako nic. Vypadá to, že jí nic není,“dodávám ještě, když jí natahuji postroj.

Je docela šťastná, že někoho vidí a nebojí se. Navíc na ni svrchu mluví její pán, tak se rychle uklidní a za pár vteřin je už nahoře. Ihned obskakuje radostně svého majitele a pak taky Messiho. Ten by se zbláznil, když ji vidí. Rychle šplhám nahoru. Musím ho ustrojit zase do postroje, jinak se mi na tom obojku uškrtí a hlavně by ten provázek, co ho drží u stromu, mohl docela lehce přetrhnout. Už se mu to párkrát podařilo, proto ho vodím na pořádném laně. A dnes se to vyplatilo.

„Díky moc. Máš to u mě, tady bych ji nikdy nenašel. A tobě taky děkuji,“poplácává toho mého psa po hrudi. Jeho sice spíš zajímá zachráněná fena než její pán, ale moudře se na něho podívá, jako by mu rozuměl.

Třeba ví, co právě dokázal. Nedokážu to poznat. Ale podle toho jak vrtí ocasem, tak to vypadá, že je správně a dobře naladěný.

„Nemáš za co,“ odpovídám a beru si svého divocha raději trochu bokem, aby té fence něco ještě nepodělal. On si chce sice jen hrát, ale kdoví co by se z toho mohlo vyvrbit.

„Já, abych pravdu přiznal, jsem tomu moc nevěřil, že se nám to podaří, ale jsem šťastný už kvůli ní, že jsme ji našli.“

„A od tebe nic nechci, jsem rád, že jsem pomohl a to je všechno. To ty asi v té své branži neznáš, ale tam se asi nedá nic jiného dělat, jinak bys asi mezi těmi vlky nepřežil.“ Zasmál se a pak povídá: „To máš pravdu, ale tak to v této zemi bohužel je a nám nic jiného nezbývá, jinak bychom rychle skončili. A zaměstnávám lidi, tak se v tom musím nějak pohybovat. Jinak to nejde. Ale tady do lesa mám povolení vjezdu na celý rok. Tak se na mě nemusíš dívat přes prsty, když mě potkáš,“ volá ještě za mnou, protože já už nabírám jiný směr a spolu se psem záchranářem vyrážím dokončit svůj nedělní výklus.

„Co my ještě spolu nezažijeme, že Messi?“ Chytře se na mě z boku koukne a naprosto přesně a správně odbočí na dlouhém vodítku přede mnou tam, kam mám namířeno také já. Jak to pokaždé vycítí, to je mi záhadou.

Asi začínáme být docela dobře sehraní.

 

Autor: Zdeněk Smutný

6. 12. 2017