Blog - únor bílý, běžci šílí

Únor bílý, běžci šílí

 

Tak jsem měl bohužel zase pravdu, když jsem tvrdil, že zima ještě neskončila.

Všechno špatné, co předpovím, to se vyplní a ještě je to navíc horší, než jsem čekal.

A to nemluvím jen o počasí. Tam se to dá přece jen docela dobře vydedukovat.

Ale já se k mému úžasu a hlavně pak šoku, nespletl ani v mých prognózách vývoje v naší zemi od roku 1990. A je pravda, že se mi každý posmíval, jenže nakonec i ty mé nejčernější pesimistické obrazy, které jsem předkládal známým i neznámým, byly jen slabým odvarem toho, co se tu dělo a bohužel i děje dál.

No, vraťme se k tomu, co nás asi víc zajímá, tedy běhu a počasí.

 O tom ostatním se nebudu rozšiřovat, neboť bych skončil velmi rychle v sudu někde na dně místních hlubokých zatopených lomů. Není u nás vůbec bezpečno. A říct něco otevřeně o těch divech světa, co kolem nás prošli a stále procházejí, to je o život. Až tak daleko jsme to dopracovali.

Americký sen? Pchá! Česká zlodějna ho strčí ledabyle do kapsy. Kam se na nás chudáci z Ameriky hrabou. Učit se od nás musí!!

Tak zpět k tématu, tohle není nic pro běžce, poslední slušné lidi v této zemi.

Nástup zimy byl zase bleskový a přinesl navíc kromě silné vrstvy sněhu, pod kterým je ledový podklad, i hodně nepříjemnou inverzi. Aspoň tady u nás a nedá se v tom moc dýchat. Pro běžecký trénink venku je to ta nejhorší možná varianta. A to nemluvím o tom, co zase s tělem provedla náhlá změna teplot.

 Svaly ztuhly. Nedají se vůbec rozhýbat. Plíce nedýchají a navíc se odmítají roztáhnout. Funím jako lokomotiva táhnoucí sto vagónů plně naložených uhlím a do toho pod nohama křupe led. Navíc mi samozřejmě v botách promrzají prsty. Periferní prokrvování je, stejně jako počasí venku, hluboko pod bodem mrazu, takže se v podstatě nic v těle nefunguje normálně a tak se není čemu divit, že výkon odpovídá realitě současného klima.

Je pravda, že bych rád donutil svůj organizmus k trošku intenzívnější činnosti, ale ten chytrák se se mnou nehodlá bavit a všechny snahy o diskuzi rázně a energicky okamžitě utne. Zřejmě má víc rozumu než já.

Co naplat, tady s tím hlava nic nenadělá, neboť kde nic není, ani smrt nebere.

A v mém těle opravdu nic není. Nic, co by mohlo předvést aspoň obvyklý běžecký výkon,

a ne ten ostudný pohyb, co z mých pokusů vzniká. Ten se během ani snad nedá nazvat. Nepodobá se už ani zrychlenému přesunu s plnou polní, jaký jsme kdysi museli absolvovat na vojně při výcviku. Zřejmě bych tam s touto verzí běhu moc neuspěl.

Holt prostě musím zase počkat několik dní, až se mé osobní adaptační schopnosti srovnají s tím, co si na nás příroda letos připravila.

 A nepředpokládám, že by byl této šokové terapii hned tak konec. Dejte na má slova. Zima si s námi pěkně pohrává a ještě nepředvedla ani zdaleka všechno co umí. Tak se určitě máme ještě na co těšit.

Jediná věc, která mi nyní trošku zvedá náladu, je prodlužování dne a s tím i postupně sílící sluneční svit, pokud tedy prorazí inverzi. Díky tomu přece jen snad už ty mrazy nebudou tak drsné. Tím pádem by se časem dalo venku možná již alespoň trochu běžně pohybovat, třeba i běhat.

Ale to neznamená, že silný mráz už nemůže přijít. Ještě je pořád to naše sluníčko hodně zubaté a má dost daleko do jarního životodárného prohřívání mých kompletně ztuhlých svalů a kloubů.

Určitě ledaskdo z vás namítne, že prostě žijeme v pásmu, kde se zimou musíme počítat a že i ona má svá kouzla.

 Koneckonců vidím to od prohřátého radiátoru pod mým oknem. Zmrzlá mlha vytváří nevšední, téměř pohádkový pohled na bíle obalené větvičky stromů a ojíněný smrk, pod kterým hodují desítky kosů, neboť tam mají pravidelný přísun jablek z mého sklepa, to vše dokresluje téměř ladovskou zimní atmosféru.

Jenže pro běhání to bohužel nejsou ideální podmínky a nejhorší na tom bude to, že zase určitě přijde nějaká proklatě prudká teplotní změna a rozmetá všechno, na co jsem se v potu tváře pomalu snažil adaptovat. A zase bude zle.

Jako ostatně nám všem v této zemi, ale to jsem zase trošku jinde a od toho rychle pryč.

Co mi tedy zbývá?

Obrnit se trpělivostí a snažit se přečkat všechny tyhle zkoušky paní zimy s co možná  nejmenšími následky a doufat, že se co nejdřív umoudří a dá nám pokoj.

Proč by už od února nemohlo pomalu nastoupit jaro. Že?

Myslím, že byste to všichni přivítali stejně jako já a rozběhli se také do lesů nasát plnými doušky tu jarní životodárnou sílu všude kolem nás a nechali svoje nohy jen tak běžet probouzející se přírodou. A klidně už co nejdřív. Proč ne hned teď v nejkratším měsíci.

Na to si bohužel ale ještě asi budeme muset počkat.

Co naděláme.

Ale už se to pomaloučku blíží.

A věřte mi, že nějaká pranostika: „Únor bílý, pole sílí,“ mi může být po letošních zatěžkávacích zimních zkouškách fakt dost ukradená.

Spíš bych to viděl asi takto: „Únor bílý, pole šílí a já taky.“

Ovšem nejraději bych to všechno změnil na tohle přirovnání: „Únorové teplo, všem by se nám šiklo!“

A jak to vidíte vy?

 

 

Autor: Zdeněk Smutný

18.2.2015