Blog - pohled do běžcovy rozervané duše

Pohled do běžcovy rozervané duše

 

Opět jsem objevil v šuplíku jeden z hodně starších článků, kdy jsem byl schopen ještě normálně trénovat a tak si říkám, že není marné sobě i vám ty časy a pohled na ně trochu připomenout.

 

Je zachmuřené nedělní ráno. Zachumlaný pod přikrývkou v prohřáté posteli marně přivolávám příjemné sny, ze kterých mě vyrušilo pleskání dešťových kapek na bílý parapet okna. Venku už od poslechu slota, tedy podzimní plískanice, že se mi ani nechce podívat ven.

Zahrabal jsem se ještě víc do deky a přetáhl ji i přes hlavu. A už mi to v hlavě šrotuje: „Psa by ven nevyhnal, ty se do toho nečasu chystáš a ještě navíc i běhat.

Nebuď blázen. Víš, jak budeš vypadat. Podívej se z okna. Vidíš tam někoho, nebo alespoň něco. Ani ptáci dnes nechodí pěšky, natož aby létali. Každý zalezl, kde mohl.“

Povystrčil jsem hlavu a protáhl se. Málem jsem zařval bolestí. Celé tělo mi nefungovalo, jakoby mě přejel někdo parním válem. To se ozvaly včerejší závody. Zkusil jsem se pomalu posadit na pelest postele. Tak to by možná šlo, zadoufal jsem a postavil se. Achilovky zadrnčely jak napjaté struny u kytary, kolena zapraskala a nohy tuhé jak železobetonové sloupy, navíc s poctivě provedenými sváry ve všech kloubech, mi víc nedovolily. Svalil jsem se zpět. „Tak dnes trénink vynecháš, co se stane. Sám vidíš, že to potřebuješ jako sůl a jaké by to bylo utrpení,“ slyším běhat myšlenky hlavou a najednou mezi nimi problikne: „Na co myslíš. Víš moc dobře, že bez vyklusání se pak nepohneš minimálně tři dny. To opravdu chceš. Tak proč trénuješ, když to při prvních lehčích potížích zabalíš. Myslíš, že ostatní budou ležet doma. Všem taky prší, fučí vítr, mají stejné podmínky jako ty, ale nejsou tak měkcí. Pak se nediv, až je zase na závodech poženeš před sebou.“

Odhodlaně jsem vstal a zapotácel se. Nízký tlak se ozval. „Teda neznám to, ale tak nějak si představuji těžké opilcovo ráno. Ještě, že mě hlava nebolí,“ prolétlo mi mozkem a opatrně se zkusil rozejít. Připadal jsem si jako vrtná plošina v Severním ledovém oceánu, tak jsem měl pevně přikurtované nohy k podlaze.

Tak dnes to opravdu nepůjde,“ ozval se vítězně vnitřní hlas a druhý mu hned oponoval: „Nekecej do toho. Tak to vypadá pokaždé. A jak to pak po pár kilometrech povolí.“ Vzápětí se hned ozvalo: „Jenže dnes je tam hnusně, žádné slunce a teplo, co ti dělá tak dobře. Jen vystrčíš nos a budeš mít omrzliny minimálně desátého stupně.“

Nech toho a nestraš, v zimě je mnohem hůř a normálně trénuji,“ bráním se.

No jo, ale jsi na tyto podmínky postupně připravený a není to takový šok. Uvidíš, že se ti něco stane. Pokud se nenachladíš, tak se určitě ozvou tvé chronické potíže, možná třeba i bude hůř, až si natrhneš nějaký sval.“

Zatnul jsem zuby a nařídil si neposlouchat: „Máš snad nějakou vůli, to už jsi taková máčka, že hned povolíš,“ šoural jsem se pomalu na záchod. Naše tři kočky mě radostně přivítali, ale když zjistili, že nemám v ruce konzervu, tak jejich projevy lásky značně ochladly. Otevřel jsem jim dveře. Vyhrnuli se k východu, ale hned na zápraží, když uviděli, co se venku děje, se obrátili a mazali na záchod do pilin ve sklepě. Vítr, déšť a zima, to není nic pro ně.

Tak vidíš, kočky taky nevystrčí ani nos, jen ty, starý blázen, se budeš plácat venku v tom počasí a nadávat na celý svět. Dej si pauzu. Nebo počkej, třeba odpoledne nebo večer bude líp,“ chytře to zkusil opět hlas pochybnosti. Vztekle jsem si omyl obličej i krk ledovou vodou, až mnou otřásla zima a při pohledu na kovově šedé oblaky, tvořící souvislou vrstvu po celém obzoru, jsem procedil mezi zuby: „Ale budeš to mít za sebou.

Pak si můžeš v teple odpočívat a smát se, protože z tohoto bude pršet ještě možná i zítra“.

Pomalu jsem párkrát zacvičil ranní pozdrav slunci, které bylo v nedohlednu. Pak jsem odhodlaně sáhl do komory pro oblečení.

Těžko v přípravě, lehko v boji,“ zacitoval jsem si Suvorova a začal se rozcvičovat.

 

 

Autor: Zdeněk Smutný

16.11.2014