Blog - léto jsme trávili v pískovém lomu

Léto jsme trávili v obecním pískovém lomu

Musím se ještě vrátit do raného dětství. Jedna úžasná lokalita v Nemojanech, kde jsme trávili veškerý volný čas v létě, si to určitě zaslouží.

Už jako malinké děti jsme tam chodili na dobrodružné výpravy a se zatajeným dechem sledovali vysoké stěny pískového lomu, které nás trochu děsily, protože vypadaly opravdu hrozivě. A nebezpečné jsou pořád.

 Dole bylo tenkrát v dávných dobách jen malé jezírko. Tam se postupem času, jak se občas bagroval písek na stavby domů, i náš dům má základy z tohoto písku, vodní hladina zvětšovala, až se vytvořilo jezero, které bylo ideální pro naše plavecké začátky.

Většina z nás kolem mé generace se naučila plavat právě tam a ne u Libuše v Lulči, jak by se dalo předpokládat. A na rybníku Chobot už vůbec ne. Ten byl tenkrát zanesený bahnem a voda tam nebyla dost hluboká, aby se v ní dalo koupat. Ovšem ten rybník byl zase jinak úchvatný se svým rozlehlým rákosovým porostem plným ptactva a zvěře. Taky jsme tam trávili hodně času a dokonce i rybařili, protože se pro místní kluky podařilo dojednat s rybářským spolkem, že jsme tam mohli chytat plevelné ryby. To byly časy.

Ovšem horké dny, kterých nebylo tolik, jako teď, jsme trávili v obecním pískovém lomu.

Z počátku tam ještě zůstali i vozíky a koleje z doby, kdy se tam těžil písek. Z těch jsme si udělali skokanské můstky a řádili tam o stošet.

Pod stěnami, ze kterých se pořád drolil jemný písek, jsme měli každý z nás své vyhrabané lehátko a tam jsme se vyhřívali. Je pravda, že v současné době už je v lomu dokonalá džungle a všechno zarostlo, teď už by se tam moc vyhřívat nedalo, ale v našich dětských letech tam rostlo jen pár keřů a jinak ještě skoro nic. Za těch 50 let se to tam pořádně změnilo. A taky zanedbalo, což je škoda. Dřív to bylo centrum dětí z obce, ba i dospělí tam rádi zavítali, teď už tam skoro nikdo nechodí.

Nás tenkrát trápilo, že ve vodě nejsou ryby.
„Nachytáme něco v potoku a přeneseme je sem,“ navrhl tenkrát tuším Luboš, už je taky na odpočinku nahoře na hřbitově u Svatého Martina. „A vylovíme i nějaké kapry z rybníka. Všechno sem nasadíme a budeme tady moct taky chytat.“

Tak jsme se na to vrhli a postarali se s tou naší dětskou partou, že je tam dodnes ryb jako máku. Nevěřil bych, že se jim tam bude tak dařit.

„Ještě mi tam chybí rákosí a orobinec,“ přidal jsem taky já svůj nápad na zvelebení jezírka. „Přeneseme sem něco z Chobota,“ dodal jsem a hned jsme to všechno realizovali.

Je sice pravda, že za pár let nás další generace proklínala, protože rákosí i traviny zabraly nakonec skoro polovinu vodní hladiny a muselo se ho dost vytrhávat, ale tenkrát jsme tak daleko neuvažovali a jen se bavili tím, jak si upravujeme všechno podle svých představ. A bylo tam v tom našem dětském království opravdu nádherně.

Jen si matně vzpomenu, když přivřu oči, jak po cestičkách řádil na kole Jim, ve vodě můj bratr Kája, na můstku Mirek a další, co už odpočívají na našem hřbitově. A občas prohodím pár slov o našem Písku, jak se mu říkalo mezi námi a ostatními kluky, dokonce i celá obec to jméno převzala, s kamarády, co se tu někdy objeví a vzpomínáme na ty nádherné a bezstarostné časy našeho krásného dětství. Jen se tam už bohužel asi nikdy nesetkáme a nevychutnáme si zapadající slunce, které nás nutilo lézt pořád výš ke stěnám, abychom se mohli déle vyhřívat. Nebudeme již asi nikdy cítit tu neskutečnou atmosféru pohody a klidu v tajemné uzavřenosti našeho čarokrásného lomu. To byl náš uzavřený dětský svět, ze kterého jsme podnikali výpravy po okolí, pokud nás na chvíli omrzelo koupání a slunění.

My kluci jsme si dokonce vedli i rekordy, kdo se z nás nejdříve vykoupe právě v tom jezírku.

Pamatuji si jedno jaro, kdy bylo takové teplo, že jsem si zaplaval už 30. března.

Ale to byla výjimka, protože i tam se držel celkem dlouho led, jelikož lom je opravdu hluboký a v zimě vždy řádně promrzl, neboť slunce přecházelo po obloze víc šikmo a pořádně neprohřálo celou kotlinu. To až pak v létě. Tam svítilo téměř kolmo nad námi. A nesmírně rád přiznávám, že nám tam bylo líp, jak někde u moře, které jsme si stejně pořádně neuměli představit.

A písečné pláže, sice malinkaté na břehu, jsme tam měli taky. Takže tam opravdu nic nechybělo. Později jsme za jezírkem dělali i táboráky a občas tam někdo přespal ve stanu nebo pod širákem. Což ovšem nebyl můj případ, protože já tenkrát bydlel ve staré zemědělské usedlosti, jejíž zahrada končila u potoka, takže jsem se přes louky dostal vždy do Písku nejkratší cestou. To byly snad jen stovky metrů a také jsem se musel vždy večer vrátit. Práce bylo moc a jen sehnat kačeny, rejdící po potoku, zabralo dost času. Takže večery jsem už trávit v lomu nemohl a vím, že mě to tehdy hodně mrzelo.

Čas pak běžel jako divý. Rozprchli jsme se do škol, na vojnu, do práce. Měli své rodiny a na náš Písek se úplně zapomnělo. Jen já si tam občas skočím zavzpomínat a mrzí mě, že se z našeho poutního místa stal současný prales, kde se už nic neděje.

Bohužel, doba se změnila, všechno je jinak.

Ale tyhle vzpomínky na krásné dětství mi nikdo nevymaže.

Ani zarostlý a neudržovaný obecní pískový lom.

Pořád to bude naše velké dětské království.

 

 

 

Autor: Zdeněk Smutný

1.9.2015