Blog - Koloběh života na zemi je někdy šokující

Koloběh života na zemi je někdy až šokující

Chodím velmi rád na procházky se svým psem do zahrad nedaleko mého domu a často mi tam proběhnou hlavou vzpomínky na ty úžasné roky, co jsem tu prožil. Je to zvláštní místo kousek za kolejemi železnice. Člověk by řekl, že tam nebude klid, ale opak je pravdou. Z jedné strany oddělené potůčkem se zvedají nahoru pole s remízky, které jsem tam v dětství sázel s tátou a na druhou stranu pár zahrad opět ukončených polem, co vede podél dráhy až do ztracena. Už jen příchod do těch míst, kdy musíte buď přes koleje, nebo úzkým tunelovým podchodem, je zajímavý a za tímto mostkem se vám otevře úplně jiný svět. Po levé ruce vám zurčí potůček, co bývá v posledních letech v létě suchý a stráně pokryté křovisky. Nad nimi jsou zarostlé zahrady a z druhé strany cestičky další zahradní pralesy, které nikdo neobhospodařuje. Těch neudržovaných pozemků je tam víc, protože původní majitelé buď zestárli a nestačí na to nebo již zemřeli a jejich potomky něco takového jako práce na zahradách nezajímá. Proto je tam božské ticho a rostou tam jen vysoké ovocné stromy starých odrůd, které mají naprosto jinou chuť, než současné ovoce. A nikdo je nesklízí.

Všude kolem zpívají ptáci, kteří zde mají úžasné prostředí pro hnízdění a večer zde hřadují i bažanti, těm je tam líp než v křoviscích uprostřed polí.

Božské ticho rušené jen zvuky přírody zde připomíná tichou oázu uprostřed rachotu pulzujícího života na druhé straně kolejí.

Je radost se tam jen tak proběhnout a vnímat, jak tráva pod nohama tlumí vaše kroky a měkce se prohne pod dopadem vašeho těla, aby se pak pomalu zase napřímila.

Už v dětství jsem do těch míst občas rád zabloudil, protože jediná pořádně udržovaná zahrada patřila mému vedoucímu ze skauta a jeho synům, se kterými jsem celý život kamarádil a něco s nimi i prožil.

Proto jsem tam občas zaskočil poslechnout si bzukot včel z velkého množství umně vypracovaných úlů, které tam měly svůj ráj, protože kolem malé zděné chatky rostly zajímavé stromy, které celoročně kvetly, aby včelky měly pořád co na práci a přitom samozřejmě obhospodařovali i všechny stromy a květy v zahradách.  Jejich bzukot úžasně uklidňoval a vůbec se nedivím panu Gotvaldovi, jak se majitel zahrady jmenoval, že tam trávil spoustu času.

„Pojď se podívat,“ zasvěcoval mě kolikrát do tajů včelařství. Já přece jen měl trochu strach jako kluk ze včel, tak jsem se raději držel dál do jejich žihadel, ale už tenkrát mě fascinovalo, jak neustále tvrdě pracují. A ještě se mi tam líbily moc vzrostlé stromy.

Většinou už tehdy nikdo z tak vysokých třešní, jabloní a hrušní ovoce nesklízel, jen pod obrovskými ořešáky se posbíraly ořechy a případně pak otřepaly švestky na pálení slivovice. Víc si tam nikdo s údržbou zahrad hlavu nelámal a tráva se sekla tak dvakrát do roka. A to jen u těch majitelů, kteří se aspoň trochu o své pozemky starali.

V poslední době pak už skoro nikdo v těch místech nepracoval a postupně se zahrady většinou změnily ve velký zarostlý prales.

I pan Gotvald se na stará kolena odstěhoval ke svému synovi dost daleko na to, aby mohl dojíždět do svých zamilovaných míst a tak se tam nic nedělo.

Až před pár roky najednou nastal rachot v jeho zahradě kolem včelínů. Ty zmizely i s včelami. Nevím, kdo se o ně postaral. Nový majitel vytrhal téměř všechny velké stromy, pooral celou plochu, zasadil mladé stromky a zasel novou trávu.

K tomu se vrhl i na přestavbu chatky a hlavně začal svoji zahradu udržovat. Přesto tam nic nepůsobí rušivě. Údržba je klidná a dokonce i práce probíhají v takové zvláštní pohodě v tichosti, že se nenarušily ani vazby mezi okolní přírodou včetně všeho ptactva, které tam hnízdí vesele dál. Vzácné stromy kolem míst, kde stály úly, tam rostou, kvetou a hlavně voní dál. To jsem obzvlášť moc rád kvitoval, že nový majitel je také nevykácel a ponechal si to zvláštní mikroklima, které tam kolem nich je, dál pro svoji pohodu. Je vidět, že umí žít v souladu s přírodou a v tichosti tam pracuje sice s moderními prostředky, ale tak nějak pohodově, že se nic ze života kolem zahrady nenarušilo. Jen ty staré stromy zmizely. A na konci zahrady u kolejí zůstal osamoceně dál stát smutně velký ořech. Trčel odjakživa, co si pamatuji, nad koleje jako maják a zároveň vždy vítal všechny, kdo vkročili odtud do těch míst coby vstupní brána nebo pak mával větvemi při odchodu z jeho tichého prostoru, kde desítky let žil a plodil úžasně dobré ořechy.

Jen mi připadal v poslední době čím dál víc smutný. Jakoby plakal nad tím, že jeho velcí stromoví přátelé, se kterými tam tolik let žil, zmizeli. Dokonce už se v jeho větvích ani neusazovalo tolik ptactva jako dřív a jejich hnízda už tam nebyla vidět vůbec.

„Co s tebou je,“ prohodil jsem k němu letos, když jsem viděl, že přestože na jaře normálně obrazil a měl větve plné plodů, najednou začal zasychat. Zdravý a krásný strom. Procházeli jsme s mým labradorem každý den kolem něho a nemohl jsem uvěřit, té náhlé změně, která se s ním udála. Jakoby najednou přestal mít rád svůj prostor a už tam nechtěl být tak sám. Prostě najednou zabalil ten svůj dřív tak spokojený život. Asi nechtěl čekat na mladé stromky, až dorostou, aby si mohl s někým ve svých výškách povídat. Nevím jak je to možné, že to ten krásný strom vzal tak najednou zkrátka. Během pár dnů totálně zaschl a odumřel.

Bylo to tak rychlé, až mě to zamrazí, když kolem něho teď projdu. Už mi nebude mávat na cestě domů ani mě vítat při příchodu do míst božského klidu, kde tolik let tak rád rostl a rozdával radost všem lidem i zvířatům, které se tam objevili nebo i žili s ním.

A najednou tam trčí k obloze již jen jeho smutná silueta jako symbol toho, že s přírodou nezacházíme, jak si zaslouží a důkaz, že podobně skončíme velmi rychle i my všichni, jestli nedostaneme hodně brzy rozum.

A to moc nevypadá, tak asi nás čeká také tak rychlý a špatný konec. Jako jeho.

Přál bych si, aby to nebyla pravda, ale bohužel je to tak.

Asi už není cesta návratu. Jako pro ten krásný ořech.

Vidím to taky tak.

A je mi z toho hrozně smutno.

Tak smutno jako tomu mému stromovému příteli, který už tu s námi nechtěl dál být, rozdávat radost i plody a odešel za svými kamarády do rajských zahrad v nebi.

Připadá mi to jako poslední varování.

Bohužel je to jen výkřik do tmy.

Nikdo ho neslyší a my se řítíme čím dál rychleji ke své zkáze.

Jak rád bych se mýlil.

Ale nevidím žádné světlo v dáli, co by zvěstovalo záchranu.

Bude to velmi hořký konec pro nás všechny.

Zničená planeta se s námi jistě malovat nebude. Však už to cítíme čím dál víc.

To je už teď naprosto jisté.

Bůh s námi.

 

 

Autor: Zdenšěk Smutný

21.10.2015