Blog - Dub mého dětství

Dub mého dětství

V posledních letech, jak mi ubývají síly a přibývají nemoci a zdravotní potíže, běhám stále kratší trasy a některé cestičky, kudy se plížím, protože to, co teď provozuji, už nejde nazvat během, mě vrací do míst, kde jsem se jako kluk s partou kamarádů nejčastěji pohyboval.

A jedno z takových míst je i za rybníkem Chobot za mou rodnou vesnicí v místech kde z lesů přitéká do nádrže potok Rakovec. Z jedné strany se od břehu tyčí vysoká strmá stráň a z druhé jsou pak rozlehlé louky. Je pravda, že za mého dětství jak rybník, tak všechno kolem něho vypadalo naprosto jinak než teď. Zásahy, kterými se upravoval tok potoka i vlastní vodní nádrž natrvalo a nevratně změnily tohle kdysi nádherné království zvěře v pralesích rákosí a keřů, kde se skrývaly hluboká jezírka plná ryb a jiných živočichů. Dokonce v přilehlém bývalém pískovém lomu žili v tůňce i mloci. To všechno se už dávno změnilo, ale přesto tahle místa pro mě pořád nepostrádají to své tajemné mystické kouzlo, které nás tam jako děti přitahovalo. Co se v těch lesích všechno dalo prožít, to si ani neumíte představit. Tolik dobrodružství při výpravách do tajemných končin, to se prostě musí zažít a já to mám všechno usazené hluboko v paměti. A když se těmi místy občas někdy proběhnu, všechny úžasné vzpomínky mi znovu otevřou tu krásu a pohodu našeho dětství.

Škoda, že tohle už současná mladá generace vůbec nezná.

A právě kolem břehů potoka za rybníkem na oné stráni se tyčily do výše navíc obrovské stromy, většinou duby, pod jejichž rozlehlými korunami již skoro nic nerostlo, protože se přes ně slunce v té části roku, kdy byly větve pokryté listím, nedostalo. Tak byly husté.

Kolikrát jsme se tam s úctou a pokorou, ba i trochu se strachem, plížili a sledovali ptactvo, které tam mělo své království. Dokonce i sovy jsme tam objevili. Se všemi svými klukovskými kamarády, z nichž již část leží na kopci na druhé straně, kde je u kostela Svatého Martina náš hřbitov, jsme tam měli bojovou základnu, odkud jsme sledovali okolí a také se vypravovali dál do lesů za dalšími tajemnými místy. Určitě je časem připomenu také. Jen na ně zase musím narazit.

A mezi těmi duby na břehu potoka se nám jeden obzvlášť zalíbil. Rostl až na vrcholu stráně a měl zvláštně rozloženou korunu, která přímo lákala k tomu, abychom si tam udělali sídlo. Bylo odtud vidět přes louky na všechny strany a to nás hodně moc lákalo.

A ještě jednu zvláštnost tento strom měl. Jeho větve rostly už od země, tak se na něj dalo celkem jednoduše vylézt. Jen ve střední pasáži byla velká vzdálenost mezi další větví. To jsme vyřešili tak, že jsme tam přehodili a přivázali lano a s jeho pomocí jsme se pak dokázali dostat do horních partií koruny. Tam to bylo tak úžasné, až se nám dech tajil.

Kam odtud bylo všude vidět. Připadali jsme si jako Tarzan v africkém pralese. Jen jsme si dávali hodně moc pozor, abychom nespadli, protože jsme opravdu stáli už hodně vysoko. A pád by znamenal opravdu katastrofu. To jsme i jako děti moc dobře věděli.

A taky tehdy samozřejmě někoho z nás napadlo, když se z lesa vynořila jednou stará paní Pešinová s hromádkou klestí v travnici na zádech, jako ten lesní muž zařvat.

Stařenka sebou prudce trhla a rozhlédla se kolem sebe. A když se ten hrozivý řev ozval znovu, práskla klestím o zem a upalovala k vesnici, jen se jí od nohou na hliněné cestě prášilo. Kdoví co pak doma vykládala. To už se k nám nedoneslo.

Strašně nás to pobavilo. Byli jsme holt banda klukovských grázlíků.

Roky utíkaly. Hrozně moc se toho změnilo. Už se skoro s nikým z té šťastné dětské party nevídám, jen s některými občas prohodím pár slov na hřbitově, ti už ovšem neodpovídají, a ta krásná místa našeho dětství upadla v zapomnění.

Ovšem život tam i po těch desítkách let pulzuje dál. Sice se změnami, které asi byly nevyhnutelné díky zásahům do krajiny a úpravy rybníka, ale zase se vše postupně nějak zklidnilo. Až na to, že na loukách už nejsou na jaře záplavy, ale pase se tam stádo daňků ze zdejší rodinné farmy, která má sídlo v bývalé, též pro nás tenkrát velmi tajemné, hájovně Hranáč.

A je pravda, že také už těmi končinami nikdo nebrousí jako my kluci před desítkami let.

Právě ten zdejší současný a klid zřejmě to tak dokonalé místo přilákalo i volavky. A na vrcholcích oněch vysokých stromů, které za ty roky ještě víc vzrostly a rozkošatěly se, si založily velkou kolonii.

Nechtěl jsem je nikdy rušit, ale jak vyvedli mladé, nedalo mi to a opět jsem se rozhodl do těch míst podívat.

„To není možné,“ zůstal jsem v úžasu stát u našeho dubu. Lano, které jsme si tam přivázali skoro před 40 lety, tam pořád viselo. Musel jsem se v duchu pousmát, když se mi vybavil Jim, jak na po něm šplhá nebo Pavel, jak na něho zespodu křičí, ať pohne, že tam nebude čekat věčnost.

To všechno je už dávno pryč.

Jen ten nádherný obrovský strom se svou stále úctu budící rozlehlou korunou tam pořád roste beze známky nějakého stárnutí, které je ovšem čím díl víc pořádně vidět na nás všech.

Je dobře, že na té stráni se nesmí těžit dřevo, aby nesjela dolů. Naši předkové moc dobře věděli, proč duby právě tam zasadili. Ty stromy jsou tam stovky let a ještě zde další roky budou.

Jedno je už teď jasné.

Dub našeho dětství nás všechny přežije.

A to o hodně dlouho.

Pohladilo mě to na duši, když jsem pozoroval jeho majestátnou krásu a jsem nesmírně rád, že přece jen některá místa z mého nádherného dětství zůstávají dobou téměř nedotčená.

To je dobře.

Moc dobře.

Kéž by jich bylo víc.

 

 

 

Autor: Zdeněk Smutný

26.8.2015